přepis přednášky z 

 

Svatý Josef – muž víry v osobním životě, v osobním poslání otce a taky v poslání, které má pro církev. Žijeme v těžké době a do této doby papež František ke 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za ochránce církve píše apoštolský list a 8. prosince vyhlašuje tento rok jako rok svatého Josefa. Svatý Josef, který je jeden z nás – obyčejný tesař, skrytý, diskrétní, bez jediného slova v Písmu a přesto má jedinečné místo v dějinách spásy.

Můžeme si položit otázku: Jaké poslání mu svěřila Boží prozřetelnost? Proč právě v této dějinné chvíli Bůh chce, aby byl svatý Josef naším přímluvcem, pomocníkem, aby byl ochráncem a průvodcem těžkými časy, do kterých jsme vstoupili? Proč Bůh chce, aby byl svatý Josef pro každého z nás duchovním otcem, abychom s ním vytvořili hluboký vztah a zasvětili se mu? 

Možná víte, že velký mystik církve svatý Jan od Kříže pokorně přiznává, že mu chybělo pochopení velikosti svatého Josefa, ale byl inspirován Terezii z Avily, která zase měla nesmírnou lásku ke svatému Josefovi, která mnoho klášterů zasvětila svatému Josefovi a na jehož přímluvu se děly v životě svaté Terezie z Avily velké zázraky. Bůh je pánem dějin a vždy přichází se svou pomocí a řešením konkrétně i skrze svaté. Svatý nemá jenom určité charisma, on je charismatem. On je darem pro církev v konkrétní dějinné události. 

Svatý Benedikt - na troskách tehdejší Evropy Bůh používá svatého Benedikta, aby za jeho života založil dvanáct klášterů, které se potom množí v celé Evropě a skrze tyto kláštery jako centra duchovní i lidské obnovy se obnovuje Evropa. Bůh používá Dona Boska, aby se stal otcem mnoha kluků, kteří přicházejí do velkého města Turína a on se jich ujímá. Bůh používá Matku Terezu z Kalkaty jako dar charisma a skrze ni pomáhá chudým. 

Proč nám Bůh dává v naší době svatého „pars excelanc“? Proč tato úcta ke svatému Josefovi narůstala během posledních sto padesáti let? My dnes žijeme rok svatého Josefa, který má mimořádnou důležitost a ty dějiny sto padesáti let narůstání úcty ke svatému Josefovi jsou nádherné. Začínají v roce 1870, kdy papež Pius IX. prohlásí svatého Josefa za patrona církve na prosbu dominikánského kněze Jana Josefa Lasajeta, který nabídl svůj život, aby papež prohlásil svatého Josefa za patrona církve. V roce 1909 jsou schváleny litanie ke svatému Josefovi. V roce 1917 při posledním fatimském zjevení drží svatý Josef dítě Ježíše a žehná světu. V roce 1962 je jméno svatého Josefa vloženo do římského kánonu papežem Janem XXXII. A potom svatý otec Benedikt chce, aby toto jméno bylo vloženo do dalších eucharistických modliteb a udělá to až papež František. A v 19. století svatý Jose Manyanet kněz ve Španělsku prorokoval, že v církvi brzy nastanou časy svatého Josefa. 

Co je na dnešní době tak dramatického, že po padesáti letech narostla důležitost svatého Josefa pro život církve? Co je tak dramatického, že nyní je čas tohoto velkého světce? 

Je několik důvodů, ale dva jsou zvláště důležité. Potřebujeme duchovní otcovství svatého Josefa pro ochranu manželství a rodiny. Dnes útok na manželství a rodinu dosáhl mimořádné intenzity. Sestra Lúcia dos Santos řekla, a známe dobře ten citát: „Konečný zápas mezi Pánem a království Satana se bude týkat manželství a rodiny.“ A my víme, co se děje. Víme, že i právně je snaha zakotvit předefinování manželství, rodiny, sexuality. 

Sexualita je hluboce vnitřně spojena s identitou člověka a mnoho lidí neví a nebude vědět, kým je, protože skrze sexualitu bude narušena jejich identita a toto narušení budou prožívat jako hluboký chaos a prázdnotu. Kardinál Robert Sarah v roce 2015 na Synodě o rodině měl odvahu vyslovit, že gender ideologie je jedna z apokalyptických šelem ze Zjevení svatého Jana a když čteme Zjevení svatého Jana, víme, že šelma je spojena s násilím, s bolestí, chaosem, že rozkládá a požírá. 

Představ si, že jsi otec sedmileté dcery, která přijde domů a řekne ti: „Tati, dnes jsme měli ve škole vzdělávání o genderu a řekli nám, že si můžeme zvolit, jakou sexualitu budeme prožívat, zda budu muž nebo žena, zda budu chlapec nebo dívka.“ Pak ti řekne: „Když budou nějaké problémy, tak se můžeme obrátit za učitelkou, aby nám pomohla rozhodnout se, kým vlastně budeme chtít být.“ A možná tvá dcera v 15, 16, 17 letech se rozhodne, že změní svoji sexualitu a pak za několik let se pokusí o sebevraždu, protože bude prožívat velký zmatek, chaos a nebude vědět, kým je. A tato dcera je darem Boha pro tebe pro otce a ty máš za ni zodpovědnost. Jak zareaguješ na to, s čím přichází? Pomůžeš jí? Vysvětlíš jí, o co se jedná, nebo ji necháš sežrat šelmou? 

Svatý Josef je nám posilou a vzorem a zvláště je posilou a vzorem pro otce křesťanských rodin, on je ochráncem rodiny, on je postrach démonů a je pomocí v boji proti lžím a podvodům Zlého. Obnova rodin nastane skrze roli otců a myslím si, že každý otec by se měl obracet k svatému Josefovi o pomoc, o sílu, o ochranu. 

Druhým důvodem je naléhavá nutnost evangelizace, svědčit o víře v Krista. Svatý Josef nechránil jenom svou rodinu, on byl ochráncem Spasitele lidstva a Spasitel přichází pro celé lidstvo. Poslání svatého Josefa se týká celého lidstva, celé církve. Svatý Josef je náš duchovní otec a my máme toužit po obrácení nejenom našich rodin, ale o obrácení našich národů, celé kultury, protože národy, kultury a rodiny jsou odtrženy od křesťanských kořenů. Jsou odtrženy od posvátna a nastává velký odpad od víry. 

Když v roce 1989 svatý Jan Pavel II. napsal exhortaci o svatém Josefovi – ochránce vykupitele, tak v ní též píše o nutnosti vzývat ho v této misijní službě, svěřit se do jeho ochrany a prosit ho, aby nám pomohl šířit víru, protože svatý Josef je muž hluboké víry. Písmo ho definuje jako muže spravedlivého - Matouš 1,19. A ve Starém zákoně když se o někom řeklo, že je spravedlivý, znamenalo to, že je věrný, že je ten, kdo chodí po Božích cestách. Josef byl věrný znamená, že byl připravený a bdělý plnit Boží vůli, která byla vyjádřena ve slově – to znamená v Zákonu a později taky ve čtyřech snech, které dostal od Pána. Byl bdělý a tato bdělost ho vede ke schopnosti slyšet Boží hlas. Byl mužem ticha velikého ticha a v tomto tichu uměl rozeznat Boží hlas. Uměl ztišit svoje srdce a vstoupit do naslouchání. Věřil a taky zkušenostně věděl, že Bůh je přítomný a Bůh se mnou komunikuje, a tato bdělost, toto naslouchání bylo naprosto podstatné pro pochopení jeho poslání. Josef podobě jako jeho snoubenka Maria slyší Boží hlas. Oba dva naslouchají. 

Teď mě napadá taková situace z jednoho duchovního doprovázení, kdy se mě jedna žena ptala, co má dělat v nějaké situaci, která je v jejím prostředí, se kterou se setkává. Já jsem jí odpověděl: „Já nevím, protože ty situace jsou velmi nové, ale vím, že je nutné naslouchat, abychom hledali odpověď od Boha“, tak jsem jí řekl. Nevím sice, co máte dělat, ale vím, že máte vstoupit do ticha a naslouchat Bohu a Duch svatý vám řekne, co máte dělat. Rod Dreher ve své knížce Benediktova cesta ukazuje na to, jak svatý Bernard naslouchal. Když přichází do Říma na začátku 6. století a v Římě je naprostý sociální, kulturní, politický zmatek, tak svatý Bernard se tomuto městu obrátí zády, nechce tam dělat kariéru a odchází. Ptá se Boha, co má dělat a naslouchá tři roky v jeskyni. Pak přichází mnich z blízkého kláštera a prosí ho, aby se stal opatem jejich kláštera, a svatý Benedikt přesně ví, že toto je Boží hlas skrze okolnosti, ve kterých žije. Odejde z té jeskyně, stane se opatem a Bůh ho používá a on neví ty následné kroky, ale slyší Boží hlas, aby udělal ten krok, který má udělat. Rod Dreher v této knížce říká, v dnešní současné situaci už nestačí lidské řešení ani v společnosti ani v církvi, narůstá silná potřeba čekat na Boha a naslouchat Bohu a toto dělal svatý Josef, muž víry, který vpouští do svého života Boha i kdyby ty Boží představy i kdyby ty Boží plány byly jiné a nebyly podle jeho představ uvěří, důvěřuje Bohu a vydá se na cestu. Plně se vloží do poslání, které mu Bůh zjevuje. Řadí se do zástupu postav mužů víry, tak jak nám o tom píše svatý Pavel v listě Židům v 11. kapitole. Ať už to byl Abrahám, Noe, Jákob, Mojžíš, Jozue a další. Všichni jednají podle Božího slova, protože Boží slovo přináší Boží řešení do našich situací. V Božím slově se projevuje Boží jednání a zároveň skrze Boží slovo se rozvíjí naše povolání.

Když Jan Pavel II. přednášel teologii těla - přednášky o lidské lásce z Božího pohledu, tak v jedné z těch přednášek měl krásnou definici víry: „Víra je otevřenost srdce vůči Hospodinu.“ Svatý Josef nás zve k této víře, k věrnosti a k otevřenosti vůči Bohu, k naslouchání, abych v tomto naslouchání nacházel konkrétní Boží řešení, jaké dostal od Boha poslání. Myslím si, že úvodními slovy apoštolského listu papeže Františka se zjevuje podstata Josefova poslání. Ten apoštolský list začíná „otcovským srdcem“ - Patris corde. Otcovským srdcem miloval Ježíše. Svatý Josef měl odvahu přijmout zákonné otcovství Ježíše. Anděl mu říká: „Neboj se přijmout… Dej mu jméno Ježíš.“ A víme, že podle židovského zákona, když mu dává jméno, stává se otcem. Stal se zákonným otcem Ježíše a snoubencem Marie. Bůh mu svěřil nesmírný úkol, aby Ježíši jako chlapci, jako dospívajícímu, jako mladému muži v jeho lidské přirozenosti zjevoval otcovství Boha Otce - nesmírně vznešené poslání. Ano, my víme, že svatý Jan v prologu u Jana říká, že „Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, Ten o něm podal zprávu.“ Ježíš ve své božské přirozenosti zjevuje podstatu Boha Otce ale v té lidské přirozenosti je mu zjevováno boží otcovství právě skrze svatého Josefa. Někteří mystici říkají, že svatý Josef jako člověk byl nejblíže Bohu Otce. Mě tak napadá, že Ježíš rád chodil na opuštěná místa, aby se modlil a setkával se s Otcem, aby vstupoval do dialogu se svým milovaným Otcem a svatý Josef na té přirozené rovině tam sehrál nesmírně důležitou roli. Jak se projevovalo Josefovo otcovství? Udělal ze svého života službu, obětoval se tajemství vtělení Vykupitele, odevzdal sebe, svůj život, práci, odevzdal své lidské představy o svém povolání ke službě Mesiáše a stává se darem. Papež František v apoštolském listu Otcovským srdcem vyjmenovává několik charakteristik Josefova otcovství. Byl milovaný otec, citlivý, poslušný, přívětivý, tvořivě odvážný, pracující a otec ve stínu.  Svatý otec tam zmiňuje román od Jana Dobračinského Stín Otce. Říká, že právě svatý Josef byl tímto pozemským stínem nebeského Otce, že v tomto stínu Ježíš mohl růst, v tomto stínu byl opatrován, v tomto stínu byl chráněn a tento stín ho neustále doprovázel. Josef se postupně stává otcem, přijímá zodpovědnou péči po celý život a jeho štěstí spočívá v sebedarování se - ne v té logice musím se obětovat, ale v té logice chci se darovat, chci se darovat jako otec. A církev nám nabízí v tomto roce Josefa jako duchovního otce. Pravoslavní by řekli, že je pro nás starcem – ten, který předává své zkušenosti, který předává realitu života a má být otcem - duchovním otcem pro otce rodiny, pro otce farnosti, pro otce diecéze, pro otce církve - nesmírně naléhavá potřeba v současném světě sirotků. Josef povolává muže ke zralému otcovství, ke zjevování Božího otcovství a můžeme říci, že je svým způsobem historická situace pro otce rodin, aby povstali, aby se obrátili ke svatému Josefovi a společně žili to, k čemu je povolává Bůh. 

Svatý Pavel se cítil především jako otec. Byl otcem pro každého. V listě Korinťanům ve 4. kapitole říká: „I kdybyste měli na tisíce vychovatelů v křesťanské víře, otců nemáte mnoho, já jsem se stal vaším otcem v Kristu Ježíši.“ Svatý Pavel se cítí otcem, který přebírá zodpovědnost za ty, kterým předává víru. 

Bernados ve svém románu Deník venkovského faráře v jednom úryvku nádherně vyjadřuje, jak se tento venkovský farář oženil s farností a píše: „Dnes jsou to už tři měsíce, co jsem byl jmenován na faru v Amrico, už tři měsíce. Modlil jsem se úpěnlivě dnes ráno za svou farnost, svou ubohou farnost. Možná že za svou první a poslední farnost neboť bych v ní chtěl umřít. Má farnost - slovo, které nelze vyslovit bez pohnutí. Co to pravím? Bez rozletu lásky. Vím, že jsme navěky jeden druhému, protože ona není jen správní jednotkou, ale živoucí buňkou církve. Přál bych si, aby mi Bůh otevřel oči a uši, aby mi ukázal její tvář, dovolil slyšet její hlas. Je to asi příliš velké přání, tvář mé farnosti, její pohled.“ Takhle se vyjadřuje venkovský farář, který se oženil se svou farností a Katechismus v paragrafu 1534 nádherně vyjadřuje, v čem spočívá i otcovství, v čem spočívá poslání stát se darem. A manželství a kněžství mají společnou podstatu, jsou darem. Dvě svátosti - kněžství a manželství jsou zaměřeny na spásu druhých a přispívají-li také k osobní spáse pak tím, že slouží druhým. 

Svatý Josef nás volá a především otce rodin, aby převzali duchovní zodpovědnost v rodinách. V dnešní situaci, kdy pastýři jsou oddělováni od ovcí, mají otcové převzít roli všeobecného kněžství a udržovat víru v rodinách. Možná si můžeme představit dobu bez kněží, kdy bude nedostatek těchto duchovních pastýřů. Pomocný biskup Astany - hlavního města Kazachstánu - biskup Athanasius Schneider ve své knize Kristus vítězí popisuje své zkušenosti z dětství. Víme, že velká skupina Němců žila na Urale nebo v Oděse a jeho rodiče, když byli mladí - jeho maminka měla 16 let a jeho otec 18, pracovali v gulagu na Uralu ze dřevem - nesmírně tvrdá vyčerpávající práce a zvláště v zimních měsících, kdy bylo mínus třicet, mínus čtyřicet stupňů lidé neustále umírali a nikdo nevěděl, zda se večer vrátí z práce a dostali jste jenom pár krajíčků chleba, které jste si museli ohřát na svém těle, když jste se chtěli najíst. A cestou do práce a z práce se modlili růženec a předávali víru a byli 10 let bez kněze. Občas se objevil nějaký kněz, který putoval touto rozlehlou zemí, aby je vyzpovídal, aby přijali eucharistii a pak putoval dál. Možná nebude ta naše situace tak dlouhá, dramatická, nevím, ale z určitého pohledu předávání víry může být těžší díky vlivu sdělovacích prostředků a prostředím, které pronikají dovnitř rodin, a pak je těžké předávat víru našim dětem. Často rodiče říkají, udělali jsme všechno a přesto mé děti nevěří. A někdy zbývá být jen mlčícím svědkem víry a někdy jen zápasíme o naši věrnost, abychom tiše svědčili. My sami potřebujeme zakoušet Boha Otce, abychom vytrvali. V krédu se každou neděli modlíme: „Věřím v Boha, Otce všemohoucího“ a to spojení je nádherné - Otce, který o mě pečuje, který do mého srdce vylévá svou lásku, který mě drží za ruku jako své dítě, ale zároveň to není slabý Otec, on je všemohoucí a ta všemohoucnost se projevuje především tím, že ze zla je schopný udělat dobro. Svatý Josef je duchovní otec, který nás učí poznávat Boha Otce. On je mužem víry, mužem naslouchání, pomáhá nám stávat se otcem. Rád bych na konci té naší společné meditace řekl osobní svědectví o mém vztahu ke svatém Josefovi. 

V létě minulého roku asi začátkem září jsem dostal knížku, která se jmenuje Zasvěcení svatému Josefovi. Podtitulek zní Divy našeho duchovního otce. Aniž bych o tom věděl, aniž bych o to prosil, tak mi ji poslala moje známa misionářka z Ameriky. Tuto knížku napsal otec Donal Callouway - jeden z těch, kdo šíří úctu ke svatému Josefovi. Tato knížka vyšla 1. 1. 2020 na počest 150. výročí prohlášení svatého Josefa za ochránce církve. Tento otec, který patří do řeholní společnosti Mariánských otců, který žije ve Spojených státech v Ohiu napsal takový jednostránkový dopis Svatému otci, ve kterém ho prosí, aby vyhlásil svatého Josefa za patrona tohoto roku. Ten dopis napsal na takovou zmínku svého přítele kněze, který mu říkal, že jeden biskup z Argentiny letí do Říma na apoštolskou návštěvu Ad limina a že se setká se Svatým otcem a že mu může předat tento dopis osobně. Tento dopis mu byl předán v květnu a pak otec Donald Calloway nedostával žádné informace. A ráno 8. prosince minulého roku, když se probudil a byl ve svém pokoji tak mu zvonil telefon. Volala mu jedna farnice a říkala: „Otče, víte, že právě teď papež František prohlásil svatého Josefa za patrona tohoto roku?“ On nemohl věřit vlastním uším a nesmírně se zaradoval, protože věděl, že je to velmi důležité. Tuto knížku mi poslala moje známá misionářka, já jsem se na ni podíval a pak jsem ji odložil a říkal jsem si: „Zasvěcení svatému Josefovi, co to asi bude?“ Musím se přiznat, já jsem v té době neměl skoro žádný vztah k tomuto svatému, ale po týdnu, po 14ti dnech jsem měl ve svém srdci takové naléhání, kterému jsem nemohl odporovat a to naléhání mě vedlo k tomu, abych si přečetl úvod této knížky. Po přečtení tohoto úvodu jsem věděl, že si prožiji zasvěcení svatému Josefovi. Je to 33denní příprava a na začátku té knížky máte takovou časovou tabulku, ve kterém si těch 33 dní můžete rozvrhnout, abyste to zasvěcení končili na nějaký mariánský svátek, na svátek Svaté rodiny, nebo na svátek svatého Josefa. Ale já jsem chtěl začít co nejdříve, mi ty návrhy nějak nevyhovovaly, tak jsem si řekl, začnu začátkem listopadu, abych si 8. prosince minulého roku mohl prožít zasvěcení svatému Josefovi a začal jsem tu přípravu tak, jak to popisuje otec Donald Calloway v  knížce meditace - četba o divech svatého Josefa a pak nějaké modlitby. Začaly se dít v mém životě velké věci. Nepůjdu do detailu, ale byl 8. prosinec minulého roku a byl jsem na mši svaté v salesiánské farnosti na Jižních Svazích ve Zlíně a přede mší svatou jsem si tak v duchu říkal: „Jak prožiji dnešní zasvěcení?“, a napadla mě myšlenka: „Jeď na Hostýn!“ a protože jsem věděl, že můj bratr v ten den jede na Hostýn, tak jsem mu po mši zavolal a domluvili jsme se. Na Hostýně v bazilice jsem si tam sedl na jednu lavici, meditoval a zasvětil se svatému Josefovi, a když jsem vstal a podíval se na obraz, který byl za mnou, tak jsem tam viděl obraz Svaté rodiny. Pak jsme se s bratrem vraceli, byl nádherný takový zimní den, plný slunečního jasu, a když jsme jeli zpátky, tak jsem slyšel, jak mi vyzvání telefon. Ten telefon jsem vzal a na druhé straně telefonu byla zástupkyně ředitele Fatimského apoštolátu v České republice a říkala mi že papež František zasvětil tento rok svatému Josefovi a já jsem věděl, že to tak mělo být. A byl jsem vděčný svatému Josefu, že si mě přitáhl a jsem vděčný za to, že o něm teď mohu mluvit a společně můžeme o něm meditovat, protože on nám dobře rozumí, on sám rostl ve víře v poznávání boží pomoci, on je vzorem pro nás v životních situacích, které jsou neočekávané a náročné jak v osobním životě, tak ve společenské rovině v církvi.