13. Skutečná láska není jen cit, zbožnost bez lásky, pokání

Obrácení není jednorázový úkon, ale je to každý den zápas na život a na smrt, abychom dávali lásku k Pánu Bohu na první místo ve svém životě. Už tomu rozumíte, že obrácení se každý den není, že zvětšujeme své modlitby, že se více modlím růženec a další modlitby, nebo se pomodlím korunku nebo jinou modlitbu v knížce. To není obrácení. Vzpomeňme na to, že Ježíšovi nejvíce zvedali tlak, nejvíce ho znervózňovali muži, kteří se pětkrát denně modlili, dvakrát týdně se postili o chlebu a vodě a dodržovali šestsettřináct náboženských přikázání, nazpaměť znali celé Písmo svaté, celý svůj život věnovali tomu, aby učili druhé lidi o Pánu Bohu. A když Pán Ježíš přišel do života právě těmto lidem, byl úplně jiný než ten obraz, jaký si o něm představovali. Byl tak jiný než to, co podle jejich názoru měl Pán Bůh mluvit a dělat, že ho odmítli, nenáviděli a nakonec zabili. Chtěli Pána Boha vložit do rámců náboženských praktik. 

To je jedna z největších pastí satana. Když zredukujeme svůj náboženský život na různé náboženské úkony, rituály, praktiky. Poslechněme si ještě jednou, co řekl Bůh v prvním čtení. On křičí z největší bolesti. Má dost vašich svátků, různých náboženských praktik a ceremonií, „ten lid mě ctí rty, ale jejich srdce je daleko ode mě“. Můžeme se celý den modlit modlitbu a v žádné z těchto modliteb se nepotkáme s Bohem, s živým Bohem, který proměňuje moje srdce. Po každé modlitbě, která je setkáním se s živým Bohem, jsem jiným člověkem. Vyzařuji lásku a radost. Jakou lásku? Lásku z kříže. Ještě jednou, tu nejde o pocit. Skutečná láska není pocit, skutečná láska není to, že cítím motýly v břichu… „ó, jak já ho velmi miluji“ a potom udělám takovou scénu v domě, „och jak já ju nenávidím“, ale potom letím do květinářství koupit pěknou květinu, ty se rozpláčeš „ach jak já tě miluji…“. To jsou pocity, to není láska. 

Skutečná láska je přibitá třemi hřeby na kříži. Skutečná láska znamená, že miluji tě, i kdybys mě nenáviděl a ničil. Skutečná láska znamená modlit se za ty, kteří mi zlořečí. Žehnám těm, kteří mě proklínají. Dělám dobře těm, co mi dělají všechno naschvál. To je skutečná láska. A ta láska ti může být dána jen z kříže a nemá nic společného s pocity. Protože právě v té lásce budeš v srdci cítit něco úplně opačného a máš právo to cítit, když ti někdo ublíží a způsobí bolest. Ježíše také všechno bolelo, když visel na kříži, ale věděl, že obětování této bolesti za ty, kteří ho mučí, jim dá věčný život a Ježíš věděl, že odpustit těm, co ho teď vraždí na kříži, jim otevře nebe a budou moci být spasení, jestliže tehdy, když uvidí svůj hřích, budou ho z celého srdce litovat. 

Každá moje modlitba má být takovou obrovskou explozí lásky z kříže… bude důsledkem setkání se se skutečným Bohem. My se často modlíme mnoho modliteb, ve kterých se nesetkáváme s Pánem Bohem, a ta modlitba nás vůbec nemění. Je v nás mnoho zlosti, agrese, hněvu a cítíme, že nedokážeme milovat tak, jak miluje Pán Ježíš. A zkoušíme se ještě více modlit, abychom zahlušili ty výčitky svědomí. Navenek můžeme vypadat dokonce velmi pobožně, ale naše srdce nedokáže milovat.

Vizionáři z Medžugorije říkali, jak je Panna Maria učila modlit se Otče náš. Víte, že tím opakovaným refrénem Panny Marie v Medžugorije je věta: „Modlete se srdcem.“ Ona celý čas neustále hovoří, abychom se modlili srdcem. Protože až taková modlitba proměňuje naše srdce. Takže učila vizionáře, jak se modlit Otče náš. Poprosila je a modlitební skupinu, která byla s nimi, aby přišli večer na Horu Zjevení a Matka Boží je začala učit modlitbu Otče náš. Bylo to okolo desáté hodiny večer, Panna Maria byla velmi radostná a šťastná, uviděla okolo 40 lidí, kteří tvořili tu modlitební skupinu a poprosila je, aby se všichni pomodlili modlitbu Otče náš. A když se pomodlili, Panna Maria jim řekla, pomodlete se ještě jednou, vložte do toho více srdce, takže se ještě jednou tu modlitbu pomodlili, ale Panna Maria nebyla moc spokojená, řekla ještě jednou, s ještě větší vírou. Oni se pomodlili, ale Maria říká, s ještě větší nadějí, oni se pomodlili a Panna Maria hovoří s ještě větší láskou. Oni se pomodlili a Panna Maria hovoří, zamyslete se nad tím ke komu se modlíte, kdo je váš Otec v nebi, oni se pomodlili tu modlitbu, ale Panna Maria říká, soustřeďte se na to, co to znamená že on je Svatý, že máte plnit jeho vůli. A pokaždé, když se modlili Otče náš, Matka Boží stále nebyla spokojená a zvala je stále se modlit Otče náš a nakonec se všichni pomodlili tak, jak se měli pomodlit, z celého srdce, z celé lásky, až potom Panna Maria tleskala od radosti a začala tancovat od radosti. A řekla teď jste se pomodlili Otče náš celým srdcem. Problém spočíval v tom, že byla už čtvrtá hodina nad ránem. :)

Je obrovský rozdíl mezi tím odrecitovaným růžencem a správnou modlitbou. A právě toto nejvíc Pána Boha bolí, když lid ho ctí rty, ale jejich srdce je daleko od Něho. A tak to bude vždy, když Pán Bůh nebude největší láskou v našem životě, když to naše srdce bude patřit těm, které více milujeme než Ježíše. Vždy naše srdce bude směřovat k těm, které více milujeme než Pána Boha. A tyto směřování ti mohou ukázat, kdo je pro tebe důležitější než Pán Bůh. 

Už při příchodu do kostela, když začne mše svatá, prozkoumej své srdce, kde jsi svými myšlenkami a svým srdcem. Zda jsi od začátku mše svaté s Ježíšem nebo jsi myšlenkami úplně jinde. To ti ukazuje, co je pro tebe důležitější než Pán Ježíš. On říká, kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Pokud je Pán Ježíš tvým pokladem, tak bude modlitba dobrá a když je tvým pokladem někdo jiný nebo něco jiného, tak bude tvé srdce tam. 

Můžeme se modlit od rána do večera, ale bez srdce přimknutého k Pánu Ježíši. Taková modlitba nic nedává. Je jen jako ohrožení tvého svědomí. Pro Pána Boha to je nesnesitelné. To byl i největší problém tehdejších farizeů a zákoníků, kteří učili Písmo. Oni nikdy nemilovali Pána Boha z celé síly a z celého srdce. Dávali Bohu různé druhy modliteb a mysleli si, že tím si zaslouží nebe a Pán Ježíš neustále hovořil o lásce k Pánu Bohu. 

My jsme zvyklí, že čteme evangelium lhostejně. Například dnešní evangelium také mluví o tom, o čem mluvíme od začátku této duchovní obnovy. Představ si, že dnes si sedneš před televizor a vidíš nějakého chlapíka s dlouhými vlasy, vypadá jako nějaký guru z Indie, dívá se do kamery, dívá se na tebe a říká: „Jestli miluješ své dítě více jako mě, nejsi mým učedníkem, nejsi mě hodný, jestli miluješ svého manžela/manželku více jako mě, nejsi mě hodný/hodná.“ Co byste si mysleli o takovém chlapíkovi v televizi? Že je to nějaký blázen, idiot, že je nějaký divný, například mu chybí láska.

Myslím na šokující situaci, která ukazuje, jak se Ježíš dívá na naši náboženskost bez lásky. Jednou přišli k Ježíšovi šokovaní Židé a říkali mu o tom, že jejich bratři se šli do svatyně modlit, dávali Pánu Bohu oběti, zdvihali ruce a zpívali písně chvály a tehdy se otevřely dveře svatyně a do kostela vpadla banda Římanů, vytáhli své meče a začali všechny v té svatyni stínat, a proto Židé hovořili, krev našich bratrů se sjednotila s krví obětí v této svatyni. 

Zažil jsem podobnou situaci, když jsem jednou kázal v USA, stalo se v protestantském kostele, že během nedělní bohoslužby vpadl do kostela nějaký psychopat a začal do lidí v kostele střílet, zabil několik osob, než ho potom zabili. Všechny zpravodajské kanály, přerušily vysílání, aby informovaly o tom, co se děje na místě činu. Viděl jsem v televizi, jak vynášeli ty mrtvoly zakrvavené z kostela a ukládali je na ulici, přicházela policie, lékaři, ošetřovatelé, zněly sirény, novináři a mnoho lidí, které šokovala ta tragédie. Prezident Trump přerušil návštěvu v nějakém státě, poprosil o modlitby za oběti těch, co v kostele zemřeli i za modlitbu za rodiny těch obětí. Byla to velká tragédie. Ale já jsem si s překvapením uvědomil, že to bylo úplně stejné, co se stalo v té svatyni Židům dva tisíce let předtím. Ti lidé se v kostele modlili, dávali Bohu oběti, modlili se, zpívali náboženské písně a byli zavražděni v kostele. Stejná situace v evangeliu a v USA. Díval jsem se na evangelium v USA.

A teď ti šokovaní Židé, kteří o tom vyprávěli Ježíšovi, mají otázku, jak je to možné? Kde byl Bůh, že dovolil, aby naši bratři v kostele, byli zavražděni? Takovou otázku dávala reportérka CNN v USA, která o té události hovořila v televizi. Stejně si dávala otázku, kde byl Bůh, že dopustil takovouto tragédii?

A teď vám chci říci o něčem překvapivém a vlastně o odpovědi Pána Ježíše na tuto tragédii. Odpověď Pána Ježíše je šokující. Říká: „Myslíte si, že ti, co zemřeli v té svatyni, byli většími hříšníky než vy všichni zde? Ale říkám vám, jestli se neobrátíte, všichni stejně tak zahynete.“ A víte, co je nejstrašnější? Ježíš tam používá slovo „gechenna“, čili říkám, jestli se neobrátíte, všichni se stejně tak zatratíte na věčnost.

Zdá se, že Ježíš má nulovou empatii, nemá soucit s obětmi a jejich rodinami v chrámě. Myslím si, že kdyby ta reportérka CNN viděla u toho kostela, kde se ta tragédie stala, toho muže s velkou bradou, který je oblečený jak hinduistický guru, přišla by k němu s mikrofonem a ptala se ho: prosím vás, co cítíte ve svém srdci, kde byl Bůh v tom kostele, že dopustil takovouto tragédii? A ten muž by se podíval do objektivu kamery a řekl by toto: Američané, myslíte si, že ti, co zahynuli v kostele, byli většími hříšníky než vy všichni? Ale hovořím vám, když se neobrátíte, vy všichni se tak stejně zatratíte. 

Dávám si otázku, co Ježíš viděl v srdcích těch lidí, kteří se v kostele modlili, a parafrázujíc hovoří, že jim to modlení nic nedalo a šli do zatracení? To je velmi těžké učení a těžko se přijímá pro nás náboženské zbožné lidí, protože my jsme se to naučili, že když se budeme každý den modlit, když půjdeme v neděli do kostela, když budeme v pátek namísto masa jíst rybu a z času na čas dáme do pořádku ve zpovědnici svůj problém ve svědomí, tak půjdeme do nebe. Ale ne, v nebi můžou být jen ti, kteří celý svůj život dávali Pána Boha na první místo, kteří se tak do Něho zamilovali, že jejich smrt byla smrtí touhy za Ním. To, že je někdo i každý den v kostele nebo když je někdo knězem a má doktorát z teologie, to ještě neznamená, že bude spasený, protože Ježíš se dívá do srdce. Zda to srdce je do něho zamilované. Rozumíte? 

Když si za každým dnem dělám zpytování svědomí, častokrát si musím přiznat svoji ubohost. Ano, Ježíši, dnes jsem sloužil mši svatou, pomodlil jsem se tři části růžence, Korunku k Božímu milosrdenství, četl jsem Písmo svaté, pětkrát se modlil breviář, ale dívám se do svého srdce a musím se, Ježíši, přiznat a vyznat se z toho, že jsem dnes do Tebe nebyl zamilovaný, moje srdce bylo všude a při všech, ale ne při Tobě. Dokonce i během mše svaté, během růžence, breviáře bylo moje srdce všude jinde jen ne při Tobě, odpusť mi z celého srdce, že jsem Tě dnes nemiloval tak, jak bys chtěl.

Nemůžu se omlouvat tím, že jsem byl na mši svaté, modlil se růženec, korunku, četl jsem Písmo…. To jsou jen prostředky k tomu, abych celým svým srdcem vešel do nejdůležitějšího přikázání. Zpytování svědomí se dělá z toho, zda jsem byl dnes na maximum zamilovaný do Pána Boha, zda dnes byl největší touhou mého srdce. Zda dnes po Něm mé srdce toužilo, bylo po Něm smutné a milovalo Ho. Tu jde o srdce a ne o množství modliteb, odrecitovaných našimi ústy. 

Matka Boží kdekoliv se zjevuje, volá: pokání, pokání, pokání. Dnes není nic důležitějšího než konat pokání. Problém je v tom, že my ani nevíme, v čem spočívá pokání. 

Pokání se skládá ze čtyř podstatných forem. První etapa pokání je metanoia, takzvaná změna myšlení. A my od začátku této duchovní obnovy konáme pokání, čili začínáme měnit své smyšlení. Na téma Boha, lásky k Němu, na téma člověka a lásky k němu a na téma sebe samého a lásky k sobě samému. 

Všechno se začíná změnou myšlení. Například moje smýšlení o modlitbě je takové, že modlitba má být ráno a večer, ale to nikdy neodhalím skutečnou modlitbu. Musím změnit svoje smýšlení, že když jsem svatyní Boha a on je ve mně 24hodin denně, tak to potom ranní a večerní modlitba nemá větší smysl, protože touhou Pána Boha je udělat každého z nás svojí svatyní. Abych se modlil každý den neustále a sjednocoval se s jeho Srdcem, ne jen se několik minut odmodlit ranní růženec a pak ho nechám dvanáct hodin samotného v srdci, věnujíc se čemukoliv během dne a potom večer mu dám několik minut modlitby. To nemá smysl. Tak se mohou modlit budhisté, hinduisté, taoisté a ne křesťané, které Bůh udělal svým příbytkem. Rozumíte tomu? 

Proto církevní otcové mluvili: buď se modlíš neustále, nebo se nemodlíš vůbec. Takže metanoia je změna smyšlení z našich lidských myšlenek o křesťanství ke smyšlení o skutečném křesťanství, o kterém mluví Bůh v evangeliích. Takže musím každý den zkoumat styl Ježíšova života, abych se každý den připodobňoval Ježíšovi. To vyžaduje neustále změnu myšlení z lidského na božské. Rozumíte tomu? Jsou ještě tři další důležité etapy pokání, neskutečně důležité pro náš duchovní rozvoj, ale o tom příště.