Bylo to úmrtí jako každé jiné... vyslékly jsme mrtvé tělo, na pravé stehno napsaly jméno, datum narození a úmrtí, na palec pravé nohy přivázaly štítek s iniciály, omotaly hlavu obinadlem, aby ústa zůstala zavřená, natvarovali "výraz" v obličeji, přivřeli oči... jako již po tolikáté, a přesto to pro mě bylo jiné...

 

Měl to být obyčejný den jako každý jiný,... ale pro mě obyčejným nebyl. Pracuji jako zdravotní sestra na interním oddělení a člověk zde zažije opravdu mnoho. Stalo se to před několika týdny. Na jednolůžkovém pokoji ležela paní... dva roky přes padesát let, dvě kila pod padesát. Na první pohled na ní bylo vidět, že ji rakovina stála již mnoho. Vyhublá na kost, šedivé vlasy po chemoterapiích asi 1 centimetr dlouhé, oči zapadlé, bledá, slabá... tak nějak vypadali lidé v koncentračním táboře.

Ráno si ještě chodila po pokoji, sama se umyla, najedla. Od rána si ale stěžovala, že se jí hůře dýchá a pobolívá ji na hrudi. Během dopoledne se potíže nezlepšovaly, ale postupně zhoršovaly. "Špatně se mi dýchá." Dobrá, dáme kyslík. Na otázku "kdy to tak asi zabere" opravdu nevím odpověď. Tuším, že to nemusí zabrat vůbec. "Hm, do půl hodinky..., uvidíme", odpovídám abych nespálila její naději. U lůžka je přítomna dcera. Opakovaně nás informuje, že mamince nějak není dobře, že se jí přitížilo, že se to nějak zhoršuje... Těžko se hledají odpovědi... Kyslík velice moc nezabral. Paní je úzkostná, chce, abychom jí nějak pomohli. Rádi bychom... A tak se snažím v průběhu dne povzbuzovat, že to bude dobré.

Ve dvě hodiny odpoledne ordinuje paní doktorka Morphin. Paní bolesti nemá žádné, ale Morphin by ji měl alespoň trošku zklidnit. Přicházím na pokoj. Jsou přítomny tři dcery a manžel. Svírá se mi srdce v hrudi. Tři mladé holky, nejmladši z nich stejně stará asi jako já. Jak se mám chovat? Co říci? Rodina tlačí, ať mamince nějak pomůžeme. Pláčou. Vařím z vody, protože vím, že těch možností, jak pomoci, moc není. Na paní jde vidět, že se trápí, špatně se jí dýchá. Soudím, že se bude trápit ještě dlouho. Někdy takto lidé umírají i několik dní ve velkých bolestech a agonii.

V 15:30 přichází manžel na sesternu, paní začala mít velké bolesti. Nemám co nabídnout, to nejsilnější – Morphin- dostala před hodinou a půl, další můžeme aplikovat až po šesti hodinách. Ještě mě napadá dát večerní dávku tabletek od bolesti, alespoň to. Z posledních sil si paní s pomocí sedá na posteli a rozpuštěné tabletky s velikou námahou asi po pěti minutách polyká. Zde již Medicína nepomůže.

Hlavou mi bleskla myšlenka, nad kterou nepřemýšlím a hned ji potichu směrem k manželovi vyslovím "Nechcete zavolat kněze?" Jedna z dcer měla u nás před rokem svatbu, napadlo mě, že jim kostel nebude až tak cizí. Pán mi nerozumí, proto znovu myšlenku vyslovuji nahlas "Nechcete zavolat kněze?" Pán pomalu kýve hlavou, že ano. Ještě rychlejší je však reakce pacientky "Jo, zavolejte, zavolejte ho, ale honem." Začína hra s časem. Navrhuji tři možnosti. Vybíráme nakonec našeho kněze, kterého rodina zná, protože oddával onu nejmladší dceru. Volám našemu knězi... Může až v sedm hodin večer, to je za celé dlouhé tři hodiny. "Dobrá, myslím, že to bude stačit", odpovídám do telefonu a v paměti mám lidi, kteří se celé dny v takových stavech trápili. Sděluji zprávu na pokoji. "Ne, ne, to nevydržím..." je zoufalá reakce pacientky, která tuší blížící se smrt. Ona to věděla. "Dobrá, zavoláme místního kněze", a okamžitě letím "googlit" číslo fary, volám spojovatelku a už se mi ozývá fara. "Přijdu do čtvrt hodiny", je rychlá reakce kněze. Manžel pacientky jde knězi naproti, za pár minut již spolu vchází na pokoj. Co se tam dělo, nevím. Po čtvrt hodině otec odchází. Velice si oddechnu.

Za dalších deset minut zvoní zvonek. "Zvonili jste?" ptám se trapně. Přicházím k lůžku, kolem plačící dcery a manžel. Pacientka má oči v sloup, lapavé dechy, záškuby čelisti. Už nic... Chytnu paní za ruku a po tvářích mi tečou slzy. Nestydím se za ně. Všichni pláčou. "Nezavolat doktora?" ptá se jedna z dcer. "To už... stejně... hlavně, že jste tady." Předávám ruku pacientky do rukou jejího manžela, naposledy ji obejme, políbí...

A tak se stávám svědkem velmi intimní chvíle loučení a odchodu. "Tak to nemělo být..." "Neodcházej..." "Jaké to teď bez ní bude..." Poslední polibky, pohlazení, poslední výdech. Je čtvrtek 16:40.

Necháváme rodinu v tichosti se rozloučit. Najednou už nikdo nepláče. Příchází jakýsi nepochopitelný klid.

Bylo to velmi rychlé a nečekané. Během jednoho dne nečekaný zvrat. Ten den jsem odcházela z práce o hodinu a půl později, ale vůbec mi to nevadilo. Cítila jsem velký dotek nebe se zemí. Velký zásah Boží. Myšlenku od Ducha svatého, který mi zároveň vzal strach ji vyslovit. A pak ta přesnost, že kněz přišel a paní vzápěti přešla z tohoto světa na druhý břeh. Veliká milost. Pane Bože, díky...

Měla krásné jméno. Jmenovala se Amálie.

Drahá Amálko, nechť ti dá Pán věčné odpočinutí a světlo věčné ať ti svítí.