„Ano, miluj kříž, jedině kříž“

Ježíš mi říká, že v lásce je to on, kdo obšťastňuje mne. Naproti tomu v bolestech jsem to já, kdo obšťastňuje Ježíše. Nuže tedy toužit po vlastním zdraví by znamenalo, že toužím po své vlastní radosti a že mi nejde o to, abych udělal radost Ježíši. Ano, miluji kříž, jedině kříž. Miluji kříž, protože ho stále vidím na Ježíšových ramenou. Ježíš vidí velmi dobře, že celý můj život a celé mé srdce jsou upřeny jen a jen k němu a k jeho utrpení.

Ach, můj otče, mějte se mnou soucit, když se vyjadřuji právě tímto způsobem. Ježíš sám dobře ví, jaké je to pro mě utrpení, když se před zrakem mého srdce odehrává scéna z Kalvárie. Není snadné pochopit, že poskytujeme Ježíši podporu nejen tím, když s ním soucítíme v jeho bolestech, ale také když se najde duše, která z lásky k němu od něho nežádá útěchy, ale naopak si přeje mít účast na jeho vlastních strázních.

Když mi Ježíš chce dát najevo, že mě miluje, pak mi dává okoušet své utrpení, své rány, trní, úzkosti své duše… Když mi chce způsobit potěchu, pak naplní mé srdce tím Duchem, jenž je pouze oheň, a vypráví mi o svých slastech. Když si ale přeje být potěšen on, pak mi vypovídá o svých bolestech, vybízí mě hlasem, v němž zaznívá prosba i příkaz zároveň, abych nastavil své vlastní tělo, a tak mu ulevil v jeho strázních.

Kdo by mu dokázal odolat? Vyčítám si, že jsem he nechal přespříliš trpět kvůli své vlastní bídnosti, přespříliš jsem ho nechal plakat kvůli mé nevděčnosti, příliš jsem ho urážel. Nechci nic jiného než Ježíše samotného, netoužím po jiném než po účasti na jeho strázních, a to je také přání Ježíše samotného.


 

„Kdo miloval kříž více, než náš božský Mistr?

Buďte dobré mysli, protože vaše utrpení je podle Boha. Jestliže přirozenost se vzpírá a připomíná svá práva, pak to není nic jiného než situace člověka, který je ve stavu poutníka v tomto světě. Je pochopitelné, že člověk, který ve skrytu a v tichosti snáší své utrpení, zcela přirozeně chce být od této bolesti osvobozen, vždyť člověk byl stvořen pro štěstí a kříže a strázně jsou důsledkem hříchu. Dokud jsme v tomto světě, budeme vždy pociťovat přirozený odpor k utrpení. Právě to je řetěz, který za sebou budeme vláčet na této zemi všude, kam se hneme.

Buďte si ale jista, že na vrcholu svého ducha opravdově toužíme po kříži, a proto ho také objímáme a podřizujeme se mu z lásky k Bohu. To ale neznamená, že v nižší části své bytosti nebudeme pociťovat hlas přirozenosti, která se utrpení vzpírá. Kdo tedy miloval kříž více, než náš božský Mistr? A dokonce i jeho přesvaté lidství při dobrovolně podstupovaném předsmrtném zápase prosilo, aby od něho Otec vzdálil tento kalich, pokud by to bylo možné.

 

 

Z knihy: 365 dní s otcem Piem; Z duchovní korespondence