Mám tolik práce, že si jdu lehnout. Znáte to?

 

A tak ležím a brním. Dnes se cítím vyčerpaná… naštěstí jen fyzicky. Vlastně možná ještě lepší varianta, pač ty stavy, kdy se cítím vyčerpaná psychicky, jsou ještě horší a nesnáším je. Vím, že zítra, pozítří nebo za týden to půjde zas o trochu lépe.

 

Před třemi lety mi začaly první příznaky, které se postupně stupňovaly. Potom začalo, kromě jiných příznaků, každodenní brnění nohou. Ve dne v noci, bez přestání. Za nějaký čas následovala operace páteře, která, jak se pak ukázalo, byla, co se týče diagnostiky, šlápnutím vedle. A tak mi přibyl další šrám na těle. Ta záda samozřejmě cítím dodnes, to už mi nikdo nevrátí.

 

Za nějaký čas se přidalo brnění rukou a pak i obličej. Brnění - kromě jiných příznaků můj každodenní chleba. Mohla bych říct, že za ten čas už jsem si na to musela i zvyknou, ale já si nechci zvykat, to by znamenalo, že už jsem se vzdala naděje, že to ještě někdy může být jinak. Jen s tím prostě počítám, musím to vždy zahrnout do svých plánů. Nebo… vlastně spíše neplánů.

 

Kdyby mi někdo před třemi lety řekl, že to bude trvat tak dlouho, nebo že to nikdy neskončí, tak…. No vlastně, díky Bohu, že mi to nikdo neřekl. A to, jestli to nikdy neskončí, taky nechci vědět.

Naučila jsem se žít jen dnes. Nemyslet na to, že zítra začínám znovu. A pak zas a zas a zas…

 

Ale dovolte mi sdílet mou včerejší radost. Radost jako když vyhrajete ve sportce, nebo vyhrajete dovolenou k moři či cokoliv jiného. Vidím z okna paní pošťačku, jak jde k nám a nese v ruce bílou obálku s červeným pruhem. Obálka, na kterou dva měsíce netrpělivě čekám. Jsem napjatá, ihned otevírám obálku a rychle hledám to stěžejní slovo v úředním dopise. „UZNÁVÁ“. Yes!

 

První žádost před rokem a půl byla zamítnuta, nyní mi to konečně prošlo. Znáte tu radost, když vám po třicítce, po třech letech přežívání uznají alespoň invalidní důchod prvního stupně? Asi neznáte. A tak to mám černé na bílém. Aspoň něco…

 

Tak jsem s vámi jen chtěla sdílet to, co právě prožívám a taky možná trošku připomenout, že zdraví není samozřejmost a že o něj máme pečovat a vážit si ho a děkovat za něj Bohu… i když já vlastně děkuji Bohu i za ten svůj kříž…

 

Pěkný den všem, Anička

💗