14. Pokání: čtyři etapy pokání

Když přišel Pán Ježíš do Izraele, jeho příchod měl připravit „člověk pokání“: Jan Křtitel. Největší prorokyní našich časů je Matka Boží. Zjevuje se na celém světě. Od poloviny 19. století dodnes je více jak dva tisíce míst zjevení Matky Boží na světě. Proč až tolik a na celém světě? Protože ona připravuje druhý příchod Pána Ježíše na zemi. A tak jako první příchod připravoval Jan Křtitel, tak druhý příchod, globální, celosvětový připravuje Pana Maria svými zjeveními. A tak jak Jan Křtitel, volá k pokání, tak i Panna Maria, kdekoliv se zjevuje, volá k pokání. 

Víme, že tou první částí pokání je neustálá změna smýšlení. Z našeho lidského na boží způsob. Myslím si, že převážná většina katolíků celý svůj život myslí lidským způsobem, ne božím způsobem a právě proto je jejich srdce, i přes všechny modlitby a mše svaté, nezměněně. 

Druhá etapa pokání je vzývání Ducha svatého: aby mě přesvědčil o mém hříchu. Protože v naší mysli je zakódováno neustálé ospravedlnění našich hříchů, neustále se vymlouváme. Minimalizujeme své hříchy, ale zveličujeme hříchy druhých lidí. Hovořili jsme o tom, když jsme mluvili o našem posuzování v srdci, o tom, jak zničující je porovnávání se s druhými lidmi. To pak rodí lavinu hříchů, nejhorších hříchů, které ničí vztahy. Farizejství v nejhorším vydání to je ustavičné minimalizování našich hříchů a zveličování hříchů druhých lidí. To je velká stěna před učením se lásce. Když David zhřešil s Batshebou a potom zavraždil jejího manžela, vytvořil jeden z největších kajících žalmů. Jeden z nejdůležitějších veršů v tomto žalmu je to, že on po celý čas má tento hřích před svýma očima a prosí Pána Boha, aby mu stvořil nové srdce a nového ducha, protože ví, jak ten hřích zničil jeho srdce a jeho ducha. Prosí o srdce a ducha nevystrašené, nevylekané, protože, jak jsme si říkali minule, účinky, následky hříchů jsou strach, pocit hanby a pocit viny, takže pokaždé, když budeš chtít posuzovat druhého člověka a dívat se na jeho hříchy, přestáváš milovat Boha i člověka, upadáš do velké pýchy a jdeš do lůna zatracení.

Když chceš v sobě překonat posuzování, tak musíš mít neustále před svýma očima své hříchy.  O tom jsme už mluvili: mé hříchy proti Bohu = deset tisíc talentů - neskutečný dluh hříšnosti. Musíš to mít stále před svýma očima. Jako kněz jsem se naučil, že to, co jsem posuzoval u druhých lidí, to, co jsem posuzoval u druhých kněží, po jistém čase jsem začal sám dělat a to je nevíce ponižující pokání, které dává Pán Bůh. To, co posuzuješ u druhých, to, co kritizuješ, po jistém čase začínáš sám dělat. 

Abys viděl svoje hříchy, potřebuješ Ducha svatého. Ještě jednou zopakuji, my všichni máme mechanismus sebeospravedlňování a bez Ducha svatého není možné, abychom uviděli svoje hříchy, nebo i když je uvidíš, tak je minimalizuješ, aby to nebyly hříchy ale jen hříšky. 

Čas od času navrhuji svým duchovním synům a kněžím, aby se modlili k Duchu svatému a aby sloužili mše svaté k Duchu svatému, aby dovolili Duchu svatému přejít přes jejich srdce a zbourat všechno, co je falešně vybudované. Já si myslím, že je to v souladu s Boží vůlí. A je to velmi riskantní modlitba, protože Duch svatý to myslí vážně. Když Duch svatý přichází, tak bolestně obnažuje všechno, o čem jsem si myslel, že je to záslužné pro Pána Boha.

Jeden můj duchovní syn, když začal velký půst, začal takto vzývat Ducha svatého, aby ho na začátku velkého půstu usvědčil z hříchu, aby poznal své hříchy, aby mohl konat pokání za své hříchy. A když začal vzývat k Duchu svatému celým srdcem, tak po několika dnech mu Duch svatý začal ukazovat jeho hříchy, které před tím neviděl, nebo ani za hříchy nepovažoval. Jednou ráno se vydal do práce, v běhu vypil kávu, sebral aktovku, plášť, běžel z domu a před výtahem se zparalyzovaný zastavil, pocítili v srdci takovou velkou bolest a měl slzy v očích a nevěděl, co to znamená a doslova nemohl udělat ani krok dál a několik minut takto stál se stlačeným srdcem a slzami v očích a tehdy pochopil. Vrátil se domů, jeho žena se na něho dívá: jestli doma něco zapomněl? A on jí říká: „Ano, zapomněl, zapomněl jsem ti povědět, že tě velmi miluji.“ Objal ji k srdci a začali spolu plakat… ona už několik měsíců měla vnitřní lítost vůči němu, že i když se jí snažil všelijakým způsobem projevovat lásku, už několik měsíců jí neřekl, že ji miluje a to způsobovalo strach a nepokoj v jejím srdci a Duch svatý mu dal poznat tam u výtahu zraněné srdce jeho manželky. 

Můžeš konat pokání za hříchy až tehdy, když ti Duch svatý ukáže jejich těžkost. Na duchovních cvičeních pro manžele, které dělám, je jednou ze stálých modlitebních praktik, modlitba manželů v noci v zamknuté kapli před Nejsvětější svátostí. Manželé leží do tvaru kříže, drží se za ruky a prosí o odpuštění za hříchy, které byly v jejich manželství. Jednou přišel jistý muž, okolo šedesáti let, takový silný pán, se zavalitým břichem, s fousy. A říká mi: „Otče, prosím vás, musím se této modlitby zúčastnit?" Ptám se: „Proč? Proč se jí nechcete zúčastnit?“ „Protože jsem velmi dobrým manželem, my se vůbec s manželkou nehádáme, velmi dobře si rozumíme, myslím si, že žena díky mě vyhrála loterii.“ Já jsem tomu muži řekl, že když nemá za co konat pokání, může této noci klidně spát. Zasmál se, sympaticky si dal fůsy a odešel pryč.

Za několik minut přišla jeho manželka, která měla na jejich manželství trošku jiný názor a ptá se: „Co mám udělat, abych donutila mého muže k této modlitbě?“ Říkám jí: „Nedá se nic dělat, můžete jen poprosit Pannu Marii, aby vašeho manžela přesvědčila, že je za co konat pokání.“ Tam, kde Panna Maria opravdu získává srdce, tam přichází Duch svatý, ona připravuje jeho příchod do tvého srdce. Tak se ta žena začala velmi modlit za svého manžela a stal se zázrak. Manžel nechtěl urazit svoji manželku, že ji miluje, ječela na něho celý večer J, aby se s ní pomodlil. Nakonec o čtvrté ráno se rozhodl s ní jít do kaple pomodlit se. Přišla na ně řada, lehli si křížem před eucharistií, manželka se začala modlit z celého srdce a on, jak mi potom řekl, měl takový plán: dvacet minut se chtěl tak dobře položit na té podlaze, aby se dobře vyspal. Myslel jen na jedno, aby nechrápal. To byl jeho plán. A když začal ukládat to svoje pěkné tělo na podlaze, říkal si: studená podlaha, všechno mě bolí, jak tu mám usnout. J

Ale nakonec se mu podařilo to tělo nějak poskládat a tehdy se stalo něco nezvyklého, jeho srdce začalo velmi silně bít, začal se potit, chvíli mu byla zima a pak horko. Šokovaný si myslel, že má nějaký infarkt, začal třást svojí manželkou, ale ona už byla kompletně v jiném světě, nic neslyšela. A tak jak ta nevolnost náhle začala, tak se i skončila a tehdy v tom okamžiku mu kdosi začal v jeho srdci promítat film z jeho manželství, ale film viděný očima jeho manželky. Viděl od začátku jejich manželství všechny situace, ve kterých ublížil své manželce, jak o ní škaredě žertoval před druhými lidmi, jak zanedbával jednoduchá gesta něhy vůči ní. Jak jí nepomáhal v domácnosti, s dětmi, jak celé hodiny trávil před televizí a ji nechal samotnou. Jak se věnoval svým koníčků a vášním a vůbec nepamatoval, že ona je doma a čeká aspoň na telefon či smsku… a to všechno mu Duch svatý ukazoval v jeho srdci a asi po deseti minutách se to všechno skončilo, vstal, šel do svého pokoje, vzal si papír a pero a začal psát všechno, co viděl. Potom ke mně ráno přišel, byl tou modlitbou velmi rozrušený, ukázal mi sešit A4, dvě strany nahusto popsané hříchy vůči jeho ženě. Dvě velké strany plné hříchů vůči jeho manželce. 

Rozumíte, několik hodin před tím ten muž neměl za co konat pokání vůči manželce, několik hodin po přijetí Ducha svatého dvě strany A4 plné hříchů. Je to velmi důležité to, o čem mluvíme, protože pokud nedovolíme Duchu svatému, aby nám ukázal naši hříšnost, budeme plni pýchy a posuzování druhého člověka. Proto ta druhá etapa pokání to je vzývání Ducha svatého, aby mi ukázal moji hříšnost, protože až když vidím své hříchy v pravdě, když vidím, jak moc moje hříchy zranili Boha a očima Pána Boha vidím svoje hříchy a když vidím, jak moje hříchy zranily druhého člověka a očima toho zraněného člověka vidím svoje hříchy, teprve tehdy můžu tyto hříchy řešit a konat pokání za své hříchy. Když nevidím závažnost svých hříchů, to ani nemám potřebu konat pokání. 

Svatí mystici mluví o události, která se blíží, která bude nezvyklým zážitkem pro každého člověka na světě. Tuto událost nazývají různě: apokalypsa svědomí, varování srdce, hodina Damašku, ale všechny ty názvy hovoří o tom, že nám Pán Bůh dává poslední varování, poslední pozvání k obrácení. Prorok Zachariáš píše o té události, že když na celé lidstvo bude vylitý duch nábožnosti, tehdy se lidé budou dívat na toho, koho přibili svými hříchy a budou plakat, jak se pláče nad jednorozeným. 

Přemýšlejme o tom, o čem hovoří prorok Zachariáš: o vylití ducha pobožnosti. Opět musíme změnit smýšlení, o čem jsem mluvil na začátku. Pobožným je pro nás někdo, kdo má složené ruky, tvář jako svatý z obrázku, pobožně klečí, pobožně stojí, pobožně sedí; ale to je naše lidská představa o pobožnosti. Pobožnost podle Boha to je takové přesvědčení o své hříšnosti, že člověk pláče nad svým hříchem, že je šokovaný svojí hříšností a tím, jak velmi ubližuje Bohu a člověku svými hříchy. To je člověk zbožný, nábožný, to je ten, kdo má ducha pobožnosti. 

Ta událost, kterou Pán Bůh připravuje pro celý svět, bude vylití Ducha zbožnosti na každého člověka na této planetě. Tehdy každý z nás bude mít zkušenost se soudem, který jednou budeme mít po smrti - osobní soud. Ten soud se bude skládat ze tří zjevení Božích: každý si uvědomí ve svém srdci, že Bůh existuje, že Bůh je nekonečná láska a že my jsme jeho milovanými dětmi. Bude to neskutečný zážitek boží lásky k nám a tehdy zažijeme každým kouskem svého srdce to, jak nás Pán Bůh velmi miluje... až na kříž. 

Potom bude vylit duch pobožnosti. Všichni uvidíme svoje hříchy tak jak na soudě po naší smrti, kdy budeme stát před Pánem Bohem a uvědomíme si, jak jsme se velmi vzdálili od Pána Boha, přestože si myslíme, že jsme velmi zbožní, protože se každý den modlíme. Uvidíme celou ohavnost a farizejství naší nábožnosti. Uvidíme své hříchy očima Boha a člověka, kterému jsme ublížili svojí hříšností, tak jako na posledním soudě. Bude to pro nás šokující a dostaneme na výběr. Duch svatý na nás sestoupí, ukáže nám v pravdě naše hříchy. Pokud přijmeme milost obrácení, budeme z celého srdce litovat a konat pokání za své hříchy. Nebo jako farizeové zatvrdíme ještě více své srdce před pravdou o nás. Ti, kteří přijmou Ducha svatého ve skutečném obrácení z celého srdce budou připravení na velké očištění země, které nastane. Svatí to nazývají třemi dny temnoty, ve kterých nastane velká konfrontace, střetnutí Boha a satana. Po těch třech dnech temnoty nastane nová zem a nové nebe a obyvateli tohoto nového nebe a země budou ti, kteří se z celého srdce obrátili a obnovili se. 

To se nestane někdy v neznámé budoucnosti. Svatí mystici hovoří, že naše pokolení bude svědky této události, že my to prožijeme. Proto by bylo dobré konat pokání za hříchy už teď a dovolit Duchu svatému, aby nám už teď ukazoval pravdu o naší ubohosti, protože jak hovoří svatí a mystici, že ti, kteří mají zatvrzelé srdce, tyto události nepřežijí. Jednoduše zemřou šokem, když uvidí pravdu o sobě. Dotýkáme se tu velmi citlivé oblasti smýšlení o sobě, protože je velikým klamem si myslet, že stačí, když jsem dobrým člověkem, abych šel do nebe; že nepotřebuji zpověď, protože jsem dobrým člověkem; že i když nebudu konat pokání za hříchy, tak přesto budu s Bohem na věčnosti. 

Ještě jednou, musím uvidět svoje hříchy v pravdě, abych jich začal litovat a konat pokání za ně. Klíčovou věcí je, abych dovolit Duchu svatému, aby mě usvědčil z mých hříchů. Bůh je světlo. Není v něm žádné tmy, zatímco v nás je tmy mnoho. Když se Bůh přibližuje k našemu životu a když my se přibližujeme k Pánu Bohu, on stále více osvěcuje naše tmy. A někdy lidé, kteří jsou ateisti, se na nás začínají dívat velmi kriticky a vypočítávají všechny naše hříchy. Říkají: ty jsi taková svatá a tak hřešíš? Nebo: tak svatá jsi a stále chodíš do kostela a pořád se zpovídáš? Co děláš, o čem já nevím, že pořád chodíš na zpověď? 

Čím více Pán Bůh osvětluje člověka, tím více člověk vidí svoji hříšnost. Čím jsi dále od Pána Boha, tím méně vidíš svoje hříchy. Nejdále od Boha, v reálné možnosti zatracení jsou lidé, kteří říkají: já se nemám z čeho zpovídat, nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokradl, jsem v pohodě. To je například, když máš pokoj, ve kterém je totální nepořádek, a stále jsi v tom pokoji, v temnotě toho pokoje a protože nezapálíš světlo, tak přes tu tmu nevidíš. Ty si na to zvykneš a nevidíš ten nepořádek ve svém pokoji a dokud nezapálíš světlo, tak jsi přesvědčený, že je všechno v pořádku, že není tak zle, že se tak dá žít. A až když zapálíš světlo, s překvapením zjistíš, jaký je tu nepořádek, chaos, a potom jsi šokovaný, co se tu děje. 

Přemýšleli jste o tom, jak je možné setkat se s Bohem tváří v tvář ve chvíli smrti a dobrovolně si vybrat peklo, věčné zatracení? Jak je možné uvidět největší, nekonečnou lásku, která tě stvořila, a říci jí „ne“? A přece víme, že tolik lidí jde do věčného zatracení, Panna Maria o tom mluví. Existuje peklo pro ty, kteří už nechtějí mít nic společného s Bohem. Jak je možné odmítnout tu nekonečnou lásku, která k tobě natahuje ruky po jakkoliv hříšném životě? Jak je možné říci takové velké lásce „ne“ a odejít do temného pekla? 

Bůh je láska ale také pravda. Ve světle jeho pravdy nemůže zůstat žádný klam. Jak jsme mluvili, my stále žijeme ve svém sebeospravedlňování a když potom ve chvíli svého soudu budeme stát před Pánem Bohem, uvidíme v Boží pravdě všechny hříchy z celého života, skutky i následky těch hříchů, které ničí další a další pokolení. Pokud jsi „netrénoval“ v každodenní každotýdenní každoměsíční zpovědi, pokud jsi každý den neodprošoval celým srdcem Pána Boha o odpuštění za hříchy, tak potom uvidíš všechny ty hříchy a jejich následky z celého života a to bude pro tebe nesnesitelné. Vidět pravdu o sobě bude pro tebe nesnesitelné a vrhneš se do největší temnoty, aby pravda o tvém životě nebyla osvětlena. 

Bůh nikoho nezatracuje, Bůh nikoho neodsuzuje do pekla, on je celý láskou a milosrdenstvím. To člověk sám se rozhoduje pro věčné zatracení, to člověk sám se rozhodne pro očištění v očistci, protože ve světle Boží pravdy, nemůže žít ve lži o sobě. Takže rozumíte jak je důležité pokání a každodenní zpytování svědomí a prosba Pána Boha o odpuštění za hříchy. My se takto připravujeme na nejdůležitější událost našeho života, která rozhodne o naší věčnosti. Když žijeme už tady na zemi pokáním za své hříchy, lítostí nad nimi a dovolíme, aby Duch svatý osvětloval naše svědomí, staneme potom před Bohem a když uvidíme naši hříšnost, povíme: „Bože, ano takový jsem byl, prosím tě o odpuštění z celého srdce, ano, toto je pravda o mě, ano, Pane Bože, lituji z celého srdce.“ a to ti dá spásu. 

Trénoval jsi při každé svaté zpovědí k přiznávání pravdy o sobě, trénoval jsi lítost nad hříchy a odčinění za všechny své hříchy zde na zemi. Takto se připravujeme na Boží soud, kde budeme v Boží pravdě, v Božím světle, konáme pokání, litujeme hříchy a prosíme Boha o milosrdenství. Jestli to někdo nedělá celý život, nesnese pravdu o sobě, když stane před Bohem, sám si vybere největší temnotu, aby byl co nejdále od Pána Boha, který je světlem, rozumíte tomu? To je ten důvod, proč Panna Maria stále volá: pokání, pokání, pokání!

Třetí etapa pokání je obětovat oběti a odříkání. To je pro nás velmi těžké, protože jsme pokolením, které je závislé od příjemností, od rozkoše. Stále dáváme volnost své přirozenosti. Trošku se cítíme hladoví a už jdeme jíst, když máme žízeň, tak hned jdeme do obchodu a vypijeme dva litry vody. Chce se nám spát, tak jdeme do postele a hned spíme. Malé děti už od dětství mají uspokojené všechny své potřeby. Jsme závislí na tom, abychom stále zažívali rozkoš, příjemnosti. Stále má být příjemně. 

Jsou hříchy, které nás vedou do závislostí na rozkoši a jsou velmi destruktivní. Například mimomanželský sex, pornografie, masturbace, alkohol, drogy. Ve skutečnosti každý z nás musí bojovat s nějakou závislostí. Mnoho z nás, když posuzujeme nějakého alkoholika či narkomana, nevidíme to, že jsme sami závislí například na internetu nebo televizi. A někdy ta závislost na internetu a televizi je horší než závislost na alkoholu, protože tato závislost zabíjí lásku, jelikož nemám čas milovat. Když jsem závislý na internetu a televizi to znamená, že se mi ani nechce věnovat čas druhému člověku. 

Panna Maria v Medžugoriji říká „Drahé děti, po několika hodinách, když se díváte na televizi, už nejste schopni se modlit.“ 

Jednou ke mně přišli manželé ve veliké krizi. On měl právnickou kancelář ve velkém městě. Mají dvě děti, překrásný dům s velkou zahradou. Mají všechno, co je potřebné, aby se cítili šťastnými. Vše si mohou dovolit. Ale postupem času práce způsobila to, že se sobě navzájem začali vzdalovat. Ona vychovávala doma dvě děti a on byl dvanáct nebo čtrnáct hodin v práci. Když přišel domů okolo deváté, tak potom zapnul televizi a díval se do jedné, do druhé v noci. Když za mnou přišli, tak prosili, abych jim pomohl vrátit se k sobě. Mluvím už od začátku rekolekcí o tom, že láska to je čas, který věnuji tomu, koho miluji. Někdo říká, čas jsou peníze… čas je láska. 

Ptal jsem se toho muže, čeho se může vzdát, aby věnoval více času manželce. On říká, že má tolik práce, že pracovní čas nemůže zkrátit. Po práci by mohl věnovat čas, ale každý večer se dívá do druhé do rána na televizi. Ptal jsem se toho muže, zda je schopný vzdát se na tři měsíce každého večera dívání se na televizi, aby se vrátil celým srdcem ke své manželce. Říkal, že zkusí. A tak opravdu začal postupovat, že při příjezdu z práce, se nedíval na televizi. Tehdy ale vyvstal problém, který do té doby neviděli. Když je ticho v domácnosti a televize nehraje, nemají si o čem povídat. Samozřejmě v manželství jsou důležité takové ty povrchní dialogy: co je třeba koupit, co zaplatit, tam dovést děti, vyzvednout ze školy a tak dále... tamto fotbalové družstvo vyhrálo, to prohrálo, nebo ten politik říkal to a ten tamto. Takové dialogy jsou mezi všemi. Ale rozhovory mezi manželi musí být o mnoho hlubší, aby komunikovaly jejich srdce. 

Ukázalo se, že když byl vypnutý televizor, tak si nemají o čem povídat. Tolik už se od sebe vzdálili. Zjistili, že si jsou cizí. On mi zavolal: „Nevím, jak využít ten čas, protože si s ní neumím povídat.“ Tak jsem jim řekl, aby se spolu začali modlit růženec. Velmi se potěšili, protože když se modlili růženec, nemuseli si spolu povídat. Tak každý večer po večeři, dávali spát jejich dvě děti, vytáhli růženec a začali se modlit růženec. Zjistili, že je to velmi dobrá uspávanka pro děti. Po několika hodinách spaly jako zabité, takže se každý večer pomodlili tři části růžence. A po těch třech částech růžence se vrátili do pokoje a nechtělo se jim vůbec spát. Televizi nezapínali. Co tedy mají dělat? Postupně se začali otevírat a nanovo se poznávat. Potom už byly pěkné večery, každý večer manželka připravila večeři, prožili společné procházky v jejich zahradě o půlnoci. Vrátili se k sobě a jejich láska se krásně obnovila. Ptal jsem se co s televizi? Po měsíci vyletěla oknem a už se pro ni nevrátili. 

Můžeme soudit alkoholiky a narkomany, a sami nevidíme jak zabíjíme lásku, když jsme závislí od masmédií, takže jsme závislí od rozkoše, od příjemností. Omlouvám se že to povím, možná někoho urazím, není to mým úmyslem, ale mnozí z nás jsou závislí od jídla, přejídání se, obžerství. Kněží v církvi v kostelech o tom málo mluví, že to je jeden ze sedmi hlavních hříchů - obžerství. Osmdesát procent civilizačních chorob pochází z přejídání. My se neposilňujeme, my žereme :) Jako kdyby na tom obžerství byla závislá naše spása. Závislost na jídle velmi oslabuje našeho ducha. Matka Boží v Medžugoriji přichází a hovoří o půstu o chlebě a vodě. V čase, ve kterém církev na celém světě ustupuje od toho půstu. Dokonce i ten páteční půst se už nenazývá půstem, ale zdrženlivostí od masitých pokrmů. Půst má bolet, má bolet celé tělo a co to je za půst, když si v pátek sním velmi chutnou rybičku. Musíme začít prosit Boha o milost takzvaného asketického života. Žití malých umrtvování se, obětmi, zříkáním se. Vstát o hodinu dříve. Když ti něco nechutná, přesto to sníst. Nemusíš se tolik hodin dívat na televizi. Dívat se o hodinu méně každý den a ten čas věnovat modlitbě. Nemusíš se každou chvíli dívat v telefonu na facebook. Jednou nebo dvakrát denně ti stačí se tam podívat a ten čas věnuj na budování vztahů s tvými nejbližšími. Nic se nestane, když nebudeš vidět každý den svůj oblíbený seriál a v ten čas vezmeš růženec a půjdeš na pěknou procházku s Pannou Marií.

Když lidé, kteří ke mně přichází, říkají, že nemají čas na modlitbu, vůbec jim nevěřím. Na všechno máme čas, jen ne na modlitbu. Kdybychom spočítali čas strávený před televizí, internetem a telefonem a na jiné věci, které jsou velmi prázdné a máme na ně čas, zjistili bychom, že bychom měli mnoho hodin času během dne na modlitbu, ale jsme závislí od rozkoše. Stále musí být příjemně, pohoda. 

Proč je tolik rozvodů? Protože manželství uzavírají dva lidé, kteří jsou závislí od rozkoše. A když už není příjemně, není pohoda, začínáme se hádat, už není příjemně a přichází rozvod. Pak hledáme dalšího člověka, se kterým nám bude příjemně a tak do nekonečna. Kde je problém? Nemiluji? Jsem závislý od příjemnosti, rozkoše ve vztahu. Proto Panna Maria volá k umrtvování, abychom každý den něco obětovali, abychom se naučili milovat tehdy, když máme diskomfort, abychom zachovali vysoký standart naší lásky i tehdy, když není příjemně. A půst nás učí tomu, že máme milovat, když není příjemně s naším tělem, ale tehdy se velmi posilňuje náš duch a silou lásky přemáháme nepohodlí našeho těla a ukazuje se, že když obětuji ty malé umrtvování, zříkání se každého dne z lásky k Ježíši, dělám obrovské kroky v lásce k Bohu i druhému člověku.

A čtvrtá etapa pokání je vynahrazování za všechny naše hříchy. Mluvili jsme o tom v prvních dnech cvičení o odčinění našich hříchů. Jen krátce připomenu, že za každý hřích jsme povinni odčinit Bohu a lidem. Jdu na zpověď a říkám: „Pane Ježíši prosím tě odpusť mi, že jsem neměl čas na modlitbu, nebyl jsem s tebou, protože jsem věnoval mnoho času televizi.“ A co může být zadostiučinění za tento hřích? Čili vynahrada Pánu Bohu? Například teď můžu chodit do kostela, kde je vystavená eucharistie a můžu se dívat Pánu Ježíši do očí a říkat mu, že ho velmi miluji. Manželé a muži, kteří jsou třeba závislí na masturbaci a pornografii, takže pokaždé zrazuji svoji manželku s nějakými děvčaty na internetu. Moje manželka o tom ani nemusí vědět. Účinky a následky těchto hřích jsou pro lásku vražedné. Jak můžu ty hříchy s jinými děvčaty na internetu odčinit? Pán Ježíš říká, když se někdo podívá žádostivě na ženu, už se s ní dopustil cizoložství. Zradil manželku, takže účinky a důsledky toho hříchu v našem srdci jsou strašné a pro naši lásku jsou zničující. Jak může tento muž po vyzpovídání toho hříchu odčinit ty hříchy manželce, když zradil svoji manželku s děvčaty na internetu? To jsou konkrétní otázky, které si každý z nás musí klást po svaté zpovědi. Nestačí říct: „Pane Ježíši, už to nebudu dělat.“, a za týden, dva už s tím zase přijdu. Nestačí ani z celého srdce toho litovat. Je potřeba odčinit, udělat vynahrazení. Hříchy proti čistotě zveličují náš egoismu. Takže když chci odčinit svoje hříchy, tak věnuji čas své manželce. Pornografie a masturbace směřuje ke mně, prožívání příjemností samého se sebou. Vynahrazení je, že věnuji svůj čas tomu člověku, kterému jsem ublížil. Takže třeba manžel, který chce vynahradit své manželce tu zradu ve svém srdci, se vrátí domů, zapomíná na sebe a chce být celý pro svoji manželku. Projevuje svoji něhu dotykem při objetí. Zapomíná na to, že si může před televizí odpočinout a ptá se manželky, s čím jí může pomoct v domácnosti. V čem jí může odlehčit například s dětmi, objedná v restauraci pěknou večeři, na kterou půjdou. Zapomíná na sebe, chce teď vynahradit manželce to, co se stalo v jeho srdci. Nechci teď říci, že pokud to tvůj manžel dělá, že odčiňuje pornografii. To má být přirozené v každém manželství. A když si tvůj manžel s tebou začíná večer povídat, to si nemysli, že se asi díval na pornografii a teď mi to chce odčinit :) Jde o samou podstatu vynahrady tam, kde jsem zhřešil a došlo ke zničení lásky. V tom místě chci vynahradit a znovu vybudovat lásku. Čím více budete odčiňovat, tím méně vás to bude tahat k destruktivním hříchům. Pokaždé když ke mně přijde někdo, kdo říká, že stále bojuje se stejnými hříchy, tak se ptám jen jedno: „Řekni mi, jak odčiňuješ za každý hřích? A ukazuje se, že 99% lidí po zpovědi to odčinění nekoná. Jde jen na zpověď a neodčiňuje ty hříchy: To neznamená, že by ta zpověď nefungovala. Problém je na naší straně, nevykonáváme všechny podmínky svaté zpovědi. 

To je asi nejdelší kázání z celých rekolekcí, končím už… Udělejme shrnutí jednou větou. Pokání se skládá ze čtyř etap, které se navzájem ovlivňují. První etapa: změna smýšlení z lidského na boží. Druhá etapa: vzývání Ducha svatého – přesvědčení, usvědčení z hříchu a lítost z celého srdce nad hříchy. Třetí etapa: malé oběti každý den, umrtvování, zříkání se něčeho, abychom posilnili svého ducha. A čtvrtá etapa: neustálé vynahrazování za hříchy které jsme udělali, vynahrazování Bohu a člověku. Amen.