12. Víra v moc Ježíše, největší intimita lásky, touha těla po něze

Budeme se modlit za odpuštění toho, že jsme tolikrát v našem životě neprožívali Eucharistii z celého srdce, že pro nás byla těžkou povinností, že i když jsme byli na mši svaté, tak srdcem a myšlenkami jsme byli někde úplně jinde a ne s Ježíšem. Že jsme ho přijímali ve svatém přijímání bez plné víry. A potom se budeme modlit za osvobození a uzdravení. O osvobození od strachu, protože mnozí z nás neustále žijeme ve strachu. Stále se něčeho bojíme. 

Pán Ježíš přišel na tento svět, aby zničil moc strachu a my jako křesťané se stále něčeho bojíme. Například covid19 nám ukázal, jak velmi jsme ustrašení. A potom se budeme modlit za fyzické uzdravení, protože Ježíš nás chce uzdravit i z našich fyzických chorob, nemocí různého druhu našeho těla. Ježíš uzdravuje slovem, dotykem, skrze svoje Tělo a svoji Krev. Všechna pravá uzdravení mají svůj zdroj v Eucharistii, takže v Jeho umučení a smrti na kříži. Musíme obnovit víru v moc Ježíše Krista. 

Můj kolega kněz, který spolu se mnou dělal doktorandská studia, dělal doktorát z misiologie. Cestoval potom na misie do Jižní Ameriky, aby tam v hluboké džungli evangelizoval Indiány. Vykládal mi, jak se připravoval na svou první mši svatou, odslouženou po indiánsky. Připravil pěkný oltář na takové vyvýšenině, aby všichni všechno pěkně viděli. Několik dní trvalo svolat všechny tyto indiány z celé džungle. Dobře už ovládal indiánský dialekt, takže se nebál mít kázání v indiánském jazyku, ale byl tak vzrušený, jakoby to byla jeho primiční mše svatá. Když už se všichni ti Indiáni shromáždili okolo oltáře, uviděl, že ještě před začátkem mše svaté některé indiánské ženy přinesly své děti a položily je před oltář. Všechny ty děti byly velmi nemocné, některé vypadaly jako ve stavu agonie, jako kdyby už byly mrtvé. Nevěděl, co to znamená, tak začal sloužit mši svatou a po ukončení mše svaté, když odcházel z té vyvýšeniny, viděl, že si ty ženy přišly pro své děti a tu úplně překvapený uviděl, že všechny ty děti jsou zdravé, smějí se, hrají si. Jde k těm ženám a úplně překvapený se ptá: „Ty děti jsou zdravé?“ A matky hovoří: „Ano otče, vždyť byla mše svatá“. Kněz hovoří: „Já vím, já vím, že byla mše svatá, ale jak se to stalo, že tyto děti jsou zdravé?“ A ženy hovoří: „Otče, vždyť přišel Pán Ježíš a On je uzdravil.“ A kněz hovoří: „Já vím, já vím, že přišel Pán Ježíš, ale jak se to stalo, že ony jsou zdravé?“ A tehdy ony udělaly takové velké oči: „Otče, ty nevěříš, že přišel Pán Ježíš, a uzdravil ty děti?“ A říká mi: „Dominiku, cítil jsem se tak hloupě a měl jsem trapný pocit. Jsem knězem dvacet let, každý den sloužím mši svatou, někdy i několikrát denně, mám doktorát z teologie, a moje víra v porovnání s vírou těchto Indiánek, je nulová.“ Rozumíte?

Druhý můj kolega kněz, který je známým kazatelem v USA, měl mít duchovní cvičení v neděli ve velkém půstu, ale v pátek přišel úplně o hlas. Nedokázal ani šeptem něco říct. Byl šokovaný a nevěděl, jak začne duchovní obnovu. Nepomáhala žádná antibiotika. Nakonec zatelefonoval své známé, řeholní sestře, která má stigmata na svých rukách a nohách, která prožívá muka Pána Ježíše každý týden, která velmi mnoho trpí a díky tomu, že se celá dává Ježíšovi, jí Ježíš dává všechno, o co požádá. Takže jí zatelefonoval a takovým neslyšitelným šeptem ji poprosil, aby se pomodlila za uzdravení jeho hlasivek. Ale na druhé straně telefonu bylo ticho. Sestra nic nemluví. Myslel si, že také onemocněla, ale po chvíli uslyšel její hlas, velmi smutný hlas: „Otče, za chvíli budeš v řeholním domě sloužit mši svatou. Tělo a Krev Ježíše Krista projde přes tvé nemocné hlasivky. Kde je tvoje víra? Kde je tvoje víra?“ 

Velmi se zastyděl. Nechal telefon, šel do své kapličky, vytáhl Pána Ježíše v Eucharistii a začal prosit o odpuštění za to, že tak úplně nevěří. Ne to, že nevěří, že to je Bůh. Ale nevěří, že Pán Bůh je všemohoucí a dokáže uzdravit každou chorobu. Modlil se takto asi hodinu, prosil Boha o odpuštění z celého srdce a potom sloužil mši svatou. Když přijímal tělo a krev Pana Ježíše s vírou, kterou měl v srdci, poprosil, aby ho Pán Ježíš uzdravil. A jak si můžete domyslet, nic se nestalo. :) Dokončil mši svatou a smutný se vrátil do svého pokoje a hned před svým pokojem pocítil náhle neskutečné teplo ve svém krku a v jednom okamžiku získal zpět hlas, padl na kolena a začal plakat od vzrušení. Rozumíte tomu? Kde je problém?

Zvykli jsme si na to, že nedělní mše svatá se stala naší nedělní povinností a ne prožíváním umučení a smrti Pána Ježíše, které má moc přeměnit celý náš život. Rodiče milovaní, babičky, dědové, můžete až do důchodu hovořit dětem, choďte do kostela, ale děti a mládež jsou velmi moudří, protože se ptají: „A proč? Co mi to dá? Protože vidím, že vám to nic nedává. Protože tak jak jste šli tam, tak stejné jste se vrátili z kostela.“ Mladí lidé a děti jsou velmi dobří pozorovatelé. Nedá se je oklamat, aby dělali to, co nic nedává. Ježíš hovoří sestře Faustyně, že na každou mši svatou přichází s neskutečnými dary z nebe. A každého chce ve mši svaté obdarovat, tak jako největší svaté, ale převážná většina přítomných v kostele říká „ne“ těm darům a milostem, protože procházejí lhostejně okolo největšího zázraku. Ježíš hovoří sestře Faustyně šokující slova, že jeho největší intimita v Eucharistii není těmi lidmi, kteří na eucharistii přicházejí, prožívána.

Hovoříme o někom, kdo je nekonečně citlivý, kdo stvořil citlivost, je neskutečně citlivý na odmítnutí, to je šokující vlastnost Ježíšova Srdce. Jeho neskutečná citlivost na to, že je odmítnutý. 

Jednou svatá sestra Faustyna přijala dvě hostie během svatého přijímání a jedna hostie, která měla být pro nemocnou sestru, chyběla. Sestra Faustyna se ptá: „Proč jsem já přijala dvě hostie a hostie pro tu nemocnou sestru chybí?“ Ježíš s nevětším smutkem řekl: „Nechtěl jsem k té sestře přijít, protože už od jistého času po mně netouží. Nemá po mě touhu.“ 

Jindy Ježíš pověděl sestře Faustyně, že když vidí rivala v srdci toho, kdo přichází ke svatému přijímání…  Kdo je Jeho rivalem ve tvém srdci? Ten, koho miluješ více než Pána Boha, koho miluješ z celého srdce, celou svou duší, ze všech svých sil. Po kom toužíš více, než po Pánu Ježíši, po kom prahneš více, než po Pánu Ježíši, ten kdo je tím největším pokladem ve tvém životě. Koho nejvíce miluješ, o kom nejvíce přemýšlíš, po kom máš největší touhu. Ježíš anebo člověk? A to je ten soupeř, rival v srdci. 

Ježíš mluví něco úžasného, když vidí lidi, kteří jdou ke svatému přijímání a obrací se v tomto případě konkrétně ke kněžím a řeholním sestrám je nucen přijít do srdce toho člověka, skrze ruky kněze, ale okamžitě z toho srdce odchází a bere s sebou všechny milosti, se kterými přišel. 

Ježíš mluví, ta osoba si to ani neuvědomuje, že už nejsem v jeho srdci. Ježíš hovoří, že ten člověk to může poznat podle toho, že ve svém srdci cítí prázdnotu, poušť. 

A teď se zamysli nad sebou, prozkoumej své srdce. Co je ve tvém srdci, když přijmeš Pána Ježíše? Překypuješ láskou nebo máš poušť? Protože může být tak, když stojíš v řadě na svaté přijímání, Ježíš v rukou kněze se dívá do tvého srdce a s největší bolestí a smutkem se dívá na to, že ve tvém srdci je nějaký rival. Že jdeš pro Ježíše, ale Ježíš není tvojí největší láskou, není pro tebe největší touhou tvého života. Existuje někdo jiný, po kom toužíš víc a miluješ ho více jako Pána Ježíše. A tehdy přijde do tvého srdce, protože je nucen přijít k tobě přes ruky kněze, ale cítí se tak odmítnutý. S největší láskou před chvílí umíral pro tebe na kříži a můžeme říci, že on z kříže v té agonii přichází do tvého srdce a ty jsi myšlenkami a srdcem při někom jiném a ne při Ježíši Kristovi. Nedokážeme pochopit toto odmítnutí, protože On je neskutečně citlivý. 

V některých liturgiích mše svaté – protože je jich devět, které se během dvou tisíc let v různých částech katolické církve po celém světě – například v obřadě maronickém nebo syrském ritu je takový obrat, že když ti kněz dá Pána Ježíše do úst na jazyk, nejprve ti Ho dá políbit. Nejprve tě Ježíš chce políbit na ústa, aby až potom přišel do tvého srdce. On je ten, který umírá z lásky k tobě a svaté přijímání je nejintimnějším sjednocením se s Tím, který tě na světě nejvíc miluje. A během celé mše svaté se připravuješ na tu největší intimitu, na přijetí Pána Ježíše skrze ústa, abys ho objal ve svém srdci, přivinul, přitulil. Přichází k tobě ten, který je Svatý, Svatý, Svatý… čistý, čistý, čistý. 

Proč vymyslel Eucharistii ve fyzické formě? Bůh je duch a mohli bychom Ho přijmout duchovně, ale On se chce svým tělem dotknout našeho těla, protože my nejsme jen duch, ale i tělo. Proto On chce, aby se každá buňka Jeho těla, sjednotila se všemi buňkami tvého těla lidského, aby Jeho Krev plynula ve tvé krvi, aby se Jeho duch sjednotil s tvým duchem, aby se Jeho srdce přitulilo ke tvému srdci, všechny pocity do všech tvých pocitů, všechny Jeho touhy, do tvých tužeb. Všechny smutky do tvých smutků. To je velmi intimní sjednocení. Je to intimnější sjednocení než mezi mužem a ženou, když se spolu milují. A my tuto intimitu prožíváme tak velmi lhostejně. 

A tato lhostejnost se stává svatokrádeží. A proč svatokrádeží? Protože ta největší láska je znenáviděná. Často nenávidíme Pána Ježíše ve svatém přijímání. Můžeš si říci, o čem to ten kněz hovoří? Já nenávidím Ježíše? Víš, od čeho pochází slovo nenávist? Například v polštině pochází slovo nenávist ze slova ne-vidět. Je to poslovácku taky tak? Ne? Takže v polštině slovo nenávist je nevidět. V takovém běžném významu slova nenávidět, to znamená být plný zlosti, hněvu, ale etymologicky to slovo znamená něco jiného. Stačí někoho nevidět, abychom ho nenáviděli. Stačí nevidět tu lásku Pána Ježíše, abychom ho začali nenávidět. On přichází s celou čistotou svého těla. My všichni tak toužíme po fyzické něze. Mnoho žen, které jsou teď kostele, se slzami v očích touží po něze muže, které se jim už několik let nedostává a něha je projevem lásky, která touží a má touhu. Když netoužíme po druhém člověku, tak je tím těžší projevovat tu něhu. Nehovořím o něze, která je předehrou k sexu, o které všichni hovoří. Protože každá žena vycítí, že ta gesta něhy, které jí dává muž, nejsou pro to, že ji miluje, ale proto, aby ji sexuálně vzrušil. A právě tehdy ta něha spíše zraňuje, než sjednocuje s manželem, protože je to jistý druh prostituce. 

Něhu bereme jako předmět, abychom získali sex, a každou ženu to velmi bolí. Když by ty manželky, když by ta děvčata, které nikdy nedostaly lásku, konkrétně lásku svého otce, a které potom hledaly tu lásku v náručí a sexu u mužů, kdyby aspoň na chvíli cítily tu něhu. Když by si ta děvčata uvědomila, že Ježíš v Eucharistii je chce fyzicky přivinout do svého Srdce. On přichází s celou něhou Boha do jejich těla a tvoje tělo, které touží po něze, může být přeměněno něhou Ježíše Krista v Eucharistii. Víte, že naše tělo je stvořeno z touhy po Bohu? Lidská něha je jen symbolem té touhy, kterou má Bůh vůči člověku. Žalm 53 o tom pěkně hovoří: „Tělo moje touží po tobě, jak suchá zem touží po vodě.“ Tu touhu tvého těla tu touhu po něze, po které tvé tělo touží, ti může v plnosti dát jen Ježíš Kristus v Eucharistii. Rozumíš tomu? 

Kdybys to pochopila, milovaná matko, milovaná ženo, milované děvče, nežebrala bys o něhu u svého chlapce, muže… protože bys dostávala tu nejkrásnější něhu fyzicky v Eucharistii, když Pán Ježíš přichází, aby se spojil s tvým tělem. A potom by nebylo potřebné hledat tu intimitu v posteli s jiným mužem, protože Ježíš by ti dal všechno. 

Věříš tomu? Kdybys tomu věřila, tak by zde byl každý den nabitý kostel. To už by ses po této mši svaté nemohla dočkat další mše svaté, něhy Ježíše Krista v Eucharistii. Kolik ještě potřebujeme věřit a uvědomit si všechno to, co nám chce Pán Ježíš dát v Eucharistii na mši svaté. Modleme se…. 

 

Pokračuje adorace v čase 32:00