9. Psychologie a duchovnost, závist a porovnávání se, důsledky hříchu

Štěstí, pro které nás Pán Bůh stvořil, je spojené s jeho požehnáním. On nás nestvořil k životu, abychom žili stále v utrpení a bolestech. Stvořil nás pro sebe a dává nám stále na vědomí, že když budeme žít podle jeho projektu, budeme nejšťastnější lidé už zde na zemi. Toto štěstí je spojené se srdcem plným lásky, protože každý z nás touží být milovaný a milovat. 

Bůh mluví, že štěstí je spojené s žitím, prožíváním prvního božího přikázání: milovat Boha z celého svého srdce, ze všech sil, celou svou duší a celou svou mocí. Budovat tento vztah na lásce z celého svého srdce, ze všech sil a z celé své duše znamená: být anebo nebýt šťastný zde na zemi. Až když budeme milovat Pána Boha v takovéto intenzitě, budeme schopni milovat druhého člověka i sami sebe. 

Dnes se psychologie stala světským náboženstvím, které dává odpovědi na otázky, které máme. Nemám nic proti psychologii, ale vadí mi, když vchází do oblasti, která je vyhrazena pro Pána Boha. Něco jiného je psychologie a něco jiného je duchovnost, spiritualita. Dnes jsou tyto dvě oblasti velmi navzájem pomíchané. Autory současné psychologie jsou nevěřící židé, kteří chtějí nanovo stvořit člověka a odmítají Boha a z toho vznikají velké problémy. Můžeme říci, že psychologie je soustředění se člověka na sebe samého neustálým analyzováním sebe sama, kdežto spiritualita, duchovnost znamená, že se soustředíme na Pána Boha. 

Je mnoho psychologických směrů, kteří nás odvádí od Pána Boha. Když se soustředíme sami na sebe, vzniká v nás sobectví, egoismus. Kdežto spiritualita nám hovoří, abychom umřeli sami sobě, abychom se narodili pro Pána Boha a druhého člověka. Psychologie je dobrá, že nám pomáhá poznat některé mechanismy v nás, ale v konečném důsledku psychologie musí ustoupit, abychom všechno v nás poddali konání Ducha Svatého.

Víte, že jedním z nejvážnějších poselství Boha je Boží milosrdenství vůči nám. My úplně nechápeme Boží milosrdenství. Není se čemu divit. Pán Ježíš řekl sestře Faustyně, že přes celou věčnost budeme velebit Pána Boha za jeho milosrdenství vůči nám. Za jeho milosrdenství vůči celému lidstvu. Je to tajemství, které budeme prohlubovat a zvelebovat po celou věčnost. 

Chci vám teď přiblížit Boží milosrdenství z jiné strany. Nejsme ve vztahu s Bohem, který je samotář. Křesťanství je vztah s Bohem, který je jediný ve třech osobách. Každý z nás je povolaný k tomu, aby budoval intimní vztah s Otcem, se Synem i s Duchem svatým. Jestli je kterýkoliv z těchto vztahů slabý, nemá dobrou intenzitu, něco nám chybí. 

Chci vás teď pozvat na místa i události, které se nám zdají mýtické, ale věřte, že jsou to velmi reálné místa, hovoří o tom Písmo svaté a svědectví mystiků. Víte o tom, že dříve než Bůh stvořil člověka, stvořil anděly. Tito andělé jsou duchovní bytosti, které mají velkou moc a jsou stvořeni k tomu, aby velebili a adorovali Pána Boha. Jejich nepředstavitelné štěstí je spojeno s tím, že neustále adorují a velebí Pána Boha. Musíme si také uvědomit, že člověk má rovněž plnost štěstí tehdy, když se obrací a velebí Pána Boha. V tom momentě, kdy se začínáme odvracet od Boha a začínáme se dívat sami na sebe, je počátek našeho duchovního neštěstí. 

Kniha Ezechiel hovoří o synu jitřenky, který je jedním z nejznámějších archandělů, známý jako Lucifer. Kniha Ezechiel hovoří o jeho pádu a také velmi důkladně hovoří o ustavení syna jitřenky – Lucifera. Je zajímavé, že jsou tam různé hudební nástroje v tomto sestavení a mnozí hovoří, že Lucifer byl zodpovědný za hudební zvelebování Pána Boha v nebi. Mnozí mystici svědčí o neskutečné kráse hudby v nebi. 

Kniha Ezechiel hovoří o pádu Lucifera. Ten pád se začal od něčeho neskutečného: Lucifer se podíval sám na sebe a viděl, jaký je úžasný, skvělý, nádherný. Odvrátil zrak od Pána Boha a začal se dívat sám na sebe. A tehdy zatoužil být tak skvělý, úžasný, nádherný jako Bůh. A víte, že Pán Bůh postavil anděly před jistou zkoušku, kterou měli nebo neměli složit. A Bible o tom hovoří jako o soudu nad anděly. Ten soud spočíval v tom, že Pán Bůh ukázal andělům stvoření lidí. Chtěl jim ukázat, že chce stvořit lidi, kteří budou zbožštění díky tomu, že druhá osoba Nejsvětější Trojice se stane člověkem, a díky tomu se člověk může stát bohem s malým „b“. Čili bude mít účast, podíl na Srdci Nejsvětější Trojice. Bude žít vnitřním životem Nejsvětější Trojice. A co více! Matkou Boha člověka bude obyčejná žena, představitelka země, která se stane královnou nebe a země a také těch mocných andělů. A víte že, tehdy pověděl Lucifer Pánu Bohu: „Ne, nebudu Ti sloužit!“ 

Ta vzpoura, revolta Lucifera spočívá v tom, že Lucifer záviděl, že Pán Bůh si vybral lidi do lásky Boží. Když vcházíme do těchto tajemství Písma Svatého, o kterých nám hovoří mystici a svatí, začínáme vnímat podstatu tohoto Luciferova hříchu. Závist vůči tomu, že Bůh miluje někoho druhého tak jako jeho. To zveličeně znamená, že Pán Bůh miluje někoho více než mě. Z toho vzniká hřích závisti. Rodí se z toho, že odvracíme zrak od Pána Boha, začínáme se dívat sami na sebe a porovnáváme se s druhými lidmi. To je jeden z nejničivějších hříchů v našem duchovním životě, za kterého se takřka nikdy nezpovídáme - z neustálého porovnávání se s druhými lidmi. Všichni, co tu jsme, jsme úžasní, nádherní, milovaní Pánem Bohem, jsme jedineční a odkrýváme tu lásku, kterou je Pán Bůh nadšený. Vnímáme tu krásu z jeho očí a z jeho srdce, které nás miluje. Žádný psycholog ti nedá takové vnímání hodnoty sebe samého jako Pan Bůh. Tehdy vidíš svoji krásu, když se podíváš na Jeho lásku k tobě. 

Z porovnávání se s druhými lidmi vycházíš buď jako lepší nebo jako horší. Jestli z toho porovnávání se vycházíš jako někdo lepší, rosteš v pýše, vyvyšuješ se nad jiné, pohrdáš druhými lidmi. Když z tohoto porovnávání vycházíš jako někdo horší, začínáš závidět, být závistivý, začínáš druhého člověka kritizovat, ponižovat, soudit, ničit jeho dobré jméno. V té chvíli začínáš upřimovat svůj pohled na sebe s ještě větší agresí vůči sobě samému. Ten způsob, jakým se díváš na druhého člověka, bude velmi často i způsobem, jakým se díváš sám na sebe. Nenávidím sebe, nenávidím i druhého člověka. Nesnesu sebe, nebudu umět snášet i druhého člověka. Nemiluji sebe samého, nebudu schopný milovat druhého člověka. 

Porovnávání se je velmi ničivé pro naše vztahy a způsobuje velmi mnoho hříchů v našem životě. Někdo se například bude zpovídat: „Ponižoval jsem druhého člověka, kritizoval jsem ho, posuzoval jsem ho, byl jsem závistivý, nemám rád toho člověka, nesnáším ho, vyvolává ve mně agresi a zlost.“… a tak dále a tak dále. Takto můžeme pokračovat. Ale musíme najít kořen, abychom ho vytrhli z hloubky našeho srdce a potom všechny ty hříchy, které jsou na povrchu, přestanou v našem životě působit. Tím kořenem je porovnávání se s druhými lidmi. 

To porovnávání se začíná od našich očí. Ježíš hovoří, že pokud tvoje oči jsou ve světle, tehdy nemáš problém. Oči ve světle, to jsou oči, které se dívají na každého člověka očima Boha. Pán Ježíš hovoří, jestli tvoje oči jsou v temnotě, je to velká temnota, protože tehdy se díváš na druhého člověka očima Satana. On jako první se začal dívat sám na sebe a myslel si, že Pán Bůh miluje druhého člověka více jak jeho. Ale Pán Bůh nemůže milovat někoho více nebo méně. To, kdybych dnes učinil milión dobrých skutků, nezpůsobí, že Bůh tě dnes bude milovat více. I kdybych dnes udělal největší svinstva, podlosti a zákeřnosti to nezpůsobí, že Pán Bůh tě bude dnes milovat méně. On není takový jako my. My milujeme na základě podmínek. Jestli jen někdo takový, takový takový, budu ho milovat, ale jak budeš takový, takový, takový, odmítám tě milovat. Dítě, které je tak pěkné, dobře se učí, je hovorné, tak rodiče jsou na něho hrdí, ale když má dítě ve škole pětky, je neslušné, nedobré, tak rodiče ho odmítají milovat. My velmi často milujeme lidským způsobem, o tom hovoří Pán Ježíš v evangeliu: „Co mimořádného děláte, když milujete ty, kteří vás milují, pozdravujete ty, kteří vás pozdravují, pohané také tak činí“. Všichni umí tak milovat. Když mě někdo miluje, tak já ho taky miluju. 

Porovnávání je velmi strašné pro náš duchovní život. U žen se toto porovnávání začíná velmi často už ve sféře fyzické. Už malé děvče se porovnává s druhými děvčaty: „Ta má krásnější vlasy než já, ta má krásnější sukýnku jak já…“ a už se začíná bitva v srdci. Když vidí druhé spolužačky, začíná nadávat na tu jednu. Proč? Protože se cítila horší… „Ta má větší obdiv u mužů, ó, jak já ju nemám ráda.“ U mužů se to více spojuje s úctou a prestiží. Když muž něco udělá lepší, tak se cítí lepší než druzí muži, kteří to udělat nedokážou. Mezi námi kněžími je velká rivalita, která také vyplývá z porovnávání: „Ó, ten kněz, kolik má posluchačů na internetě a na mojem kázání všechny babky spí… a když skončí mše svatá, nikdo nepřijde do sakristie, aby poděkoval, a ten sotva se objeví ve zpovědnici, už hned dvacet lidí… jsou šťastní, že je v kostele… a stále ho volají do sakristie a telefonují mu na faru… Proč ne mě? Jsem horší?“ A začínáš brát ty telefony a lidi říkají: „Prosím, otče, mohl bych mluvit s tím knězem, on je takový spanilý, on se tak dotýká srdce, on má takové dobré kázání…“ a ten kněz u toho sluchátka už se začíná třást a v nejlepším případě přes zaťaté zuby poví: „Není k dispozici!“ :) ale v tom horším případě může říct například tak: „Víte paní, já vám něco povím, on vůbec není takový svatý, jak si myslíte, já jsem s ním na faře, vím, o čem hovořím.“ Tak se paní trochu uklidní v tom zvelebováním toho kněze. :)

Z čeho to pochází? Z porovnávání se. Mnoho našich hříchů vyplývá z toho, že se porovnáváme s druhými lidmi. A uvědomme si, že v našich očích a srdcích stále máme posuzování druhého člověka. „Ó, přišla na mši… vystrojila se jak na diskotéku.. vymalovala se, či jde na nějaký večírek? Přišla do kostela! Ó, šla ke kadeřníkovi, vychvaluje se před druhými.“ :) Rozumíte? Hodnotíme druhého. Podíváme se na druhého a už ho posuzujeme. Uvědomme si to, protože to je velmi zničující.

Milované sestřičky řeholní, které tu jste… vy naštěstí nemusíte porovnávat, která má krásnější sukýnku a která ne. :) Ale můžou závidět, že některá je milovanější Pánem Bohem. Přichází dnes večer na mši svatou, jedná sestra prožívá těžký čas ve vztahu s Pánem a druhá má mystické unešení. Ta, která má prázdno, poušť v srdci, tak se dívá na tu, která je mystická, vidí, že má v očích slzy, úsměv, rozněžněná láskou  do Ježíše, celá bez sebe. „A já nic?“

Posuzování druhého člověka se vždy obrátí proti tobě, protože začneš ničit sám sebe, budeš odmítat sebe sama, nebudeš se přijímat, nebudeš milovat sebe sama, budeš nenávidět sebe samého. To pochází z neustálého porovnávání se s druhými lidmi.

Když se podíváme sami na sebe a porovnáváme se s druhými lidmi „Ten má tolik penězi a já? Ten má takové schopnosti a talenty a já to nemám. Tomu se všechno v životě daří a mi?“ Porovnávání se… v konečném důsledku začínáš sám sebe ničit, odmítat a nenávidět sebe samého. Udělejte si, milovaní, pořádné zpytování svědomí z tohoto hříchu - porovnávání se s druhými lidmi, protože nás neskutečně otravuje a zabíjí lásku k Bohu i k druhému člověku i k sobě samému. A to už je peklo. Toto je pramenem toho hříchu Lucifera a pekla, které on nosí v sobě. 

A právě toto udělal Lucifer s prvními lidmi. Odvrátil jejich pohled od Pána Boha a obrátil jejich pozornost na ně samotné. Pamatujete si, jak se ptá prvních rodičů v ráji? „Je pravda, že vám Pán Bůh zakázal jíst plody ze všech stromů, které jsou v ráji?“ Satan se vždy začíná ptát tak nevinně, ale už v té otázce je klam, lež, manipulace, protože Pán Bůh nezakázal jíst ze všech stromů v ráji, ale zakázal jíst jen z jednoho stromu. Ale Lucifer jim vsugeroval, že Pán Bůh jim něco zakazuje, zakazuje jim štěstí, být šťastnými, protože je nějaký zákaz. Rozumíte? A když mi někdo něco zakazuje, jsem nevolníkem, nejsem volný. A to je lež. Protože víme o tom, že ty zákazy vnímáme jako směrovky ke štěstí. A satan se dále ptá. „Víte proč to tak je? Bůh se bojí, že když sníte plody z tohoto stromu, budete jako On, budete jako Pán Bůh.“ Což Pán Bůh nepoučil Adama a Evu o zlu a dobru? Samozřejmě poučil. Takže v tom nemáme žádný problém, protože víme, co je dobré a co je zlé. Ale v tomto stromě poznání dobra a zla nešlo o to, abychom věděli co je dobré a co je zlé, ale v tomto stromě poznání dobra a zla šlo o to, že já budu Bohem pro sebe samého. A já budu rozhodovat, co je pro mě dobré a co je pro mě zlé. Nebude mi mluvit Bůh, co je dobré pro můj život. Žádný papež, biskup, kněz mě nebude poučovat co je dobré pro můj život, já to vím nejlepší co je pro mě dobré. Rozumíte? A to je podstata prvního hříchu. 

Představte si, kolik lidí žije podle prvotního hříchu, já vím nejlepší, co je pro mě dobré a co je pro mě zlé. Bůh mluví: odplatou za hřích je smrt. Mladí lidé hovoří, ale my se milujeme. Máme sex před svatbou, ale to není nic zlého, protože my se milujeme. Oni to vědí lepší. Co tam Bůh? Co Pán Bůh ví o lásce? A Pán Bůh mluví, že odplatou za hřích je smrt. Jestliže budete mít sex před svatbou, zabijete lásku. Ale mladí hovoří: já to vím lepší, my se milujeme. Rozumíte? To je prvotní hřích. 

Mnoho z nás takto žijeme, že já vím lepší než Pán Bůh, co je dobré a co je zlé a Satan nás bude neustále atakovat tímto způsobem, abys ty rozhodoval, co je pro tebe dobré a co je pro tebe zlé… protože ty jsi Bohem. 

Jak víte, první rodiče uvěřili, že Satan má pravdu a ne Pán Bůh a zničili všechno to nejkrásnější. Prvním následkem prvotního hříchu je strach před Bohem. Mluvili jsme o tom, že Pán Bůh nemůže odmítnout svoji lásku, protože láska je jeho podstatou. Ale po hříchu se člověk začíná bát, skryl se do křoví a začal se bát Boha. Pán Bůh přichází a ptá se: „Adame, kde jsi?“ „Skryl jsem se do křoví… bojím se tě.“ Kolik z nás to má ve svém srdci: bojím se Boha; bojím se, že mi ukáže; bojím se, že mi dá neštěstí; radši se pomodlím růženec ráno večer, půjdu na mši v neděli, protože jak to neudělám, přijde Boží trest… strach před Bohem. 

Pán Bůh se ptá Adama: „Jedl jsi ovoce ze stromu, ze kterého jsem vám zakázal jíst?“ „To ne já, to není moje vina, to udělala žena, kterou jsi postavil vedle mě, to ona mě pokoušela…“ Znáte to? To už tak dělají malé děti, které něco udělaly. Přijdeš a ptáš se: „Co jsi udělal?“ „To já ne, mami.“ Už i malé děti hovoří, to jsem já neudělal a jak mají malou sestřičku nebo bratra: „To oni, já jsem nevinný.“

Když jsem pracoval s vězni ve vězení, všichni sedí za nevinnost, nikdo tam není vinný, všichni ostatní jsou vinní ale oni ne. Manželé, co jste zde v kostele, ó, vy víte, jaké jsou následky hříchu, když se začínáte hádat: „To ty jsi vinný, to je tvůj problém, to ty se musíš obrátit, to ty za všechno můžeš, ty všechno ničíš, vždy je to tvoje vina. Já jsem nevinná, to je tvoje vina, znáte to? :)

A třetí následek hříchu. Stud pro naše tělo. Po hříchu si Adam a Eva udělali oděv, aby zakryli svoje těla, začali se navzájem před sebou stydět. Pocit hanby, myslím si, je nejvíc paralyzující v našem životě. Stále se kvůli něčemu stydíme: toho, jak vypadáme, že nemáme různé věci, které mají jiní, že pocházíme z takové a ne jiné rodiny, že nemáme vzdělání, nemáme tolik peněz… 

Dělával jsem takové zážitky, že jsem poprosil dobrovolníka, aby se postavil před skupinu lidí, nic nemluvil, jen se díval na druhé a všichni se dívali na něho. Na začátku je úsměv, všichni se na sebe pěkně dívají, ale po několika minutách je to už méně příjemně, protože začínáš vidět v očích lidí, že tě posuzují a začínáš se čím dál více stydět. 

Ten pocit hanby máme vtělený v naše tělo, stále se za něco stydíme. A ten pocit studu to je důsledek našeho hříchu.

Dávám shrnutí: skutky a důsledky našich hříchu je strach před Bohem, pocit hanby vůči sobě samému a neustálý pocit viny tak velký, že to nemůžeš snést a tu vinu přenášíš na druhého člověka. To je tragédie našeho hřešení. My nerozumíme tomu, že každý hřích, který spácháme, dává do pohybu ty tři následky hříchu, strach před Bohem, hanba vůči sobě samému a pocit viny, který se nedá snést a přenášíme ho na druhého člověka. 

Po mši svaté uvidíme, jak nás Pán Bůh chce nanovo stvořit a projevit své neskutečné milosrdenství, aby nejen v nás zničil moc hříchu, ale aby nás uzdravil ze strachu před Pánem Bohem, hanby vůči sobě samému a pocitu viny, který nedokážeme snést. Žádný psycholog to nedokáže udělat, může to udělat jen Pán Bůh v Nejsvětější Trojici, protože žádný psycholog nejde až ke kořenu hříchu, žádný psycholog nemám moc ten hřích zničit a žádný psycholog nemá moc tě stvořit nanovo bez toho hříchu. To může udělat jen Bůh. Tolik lidí dnes chodí na různé terapie, aby si zvýšili hodnotu sebe samého, ale to pomůže jen na chvíli. Tolik lidí tam chodí, protože ztratili víru v Pána Boha. Více věří psychologovi než Ježíšovi. Radši stráví několik hodin na terapii než několik hodin před Nejsvětější Svátostí, aby prosili, aby je stvořil nanovo. Ježíš zaplatil svojí krví, abychom nechodili v těch následcích hříchu. Jak to udělat, abychom přijali to dílo milosrdenství do svého života, to si povíme po mši svaté.