Život nenaplánuješ

Na youtube.com jsou videa polského saleziánského kněze otce Dominika Chmielewského SDB. Mimo jiné je tam i série dvaceti katechezí z rekolekcí, které vedl na konci července v klášteře karmelitek na Slovensku v Košicích. Ta kázání jsou super, prostě pecka... pokud máte čas, stojí za poslechnutí. My jsme se rozhodli postupně tyto katecheze publikovat v našem farním časopise. Pro někoho může být čtená verze rychlejší (i když na jednu stranu už to není ono, když neslyšíte, jak to říká on), proto jsem se rozhodla, že to budu dávat i sem na blog. Plné znění můžete poslechnout zde.

1.  Poznat Boží lásku, nejdůležitější přikázání

Buď pochválen Ježíš Kristus!

Milovaní, cítím se velmi dobře, že jsem sem přijel, ale zároveň se necítím dobře. Dobře se tu cítím, protože jsem slyšel, že Košice jsou město, velkých světců, město lidí, kteří chtějí celým srdcem poznat milost Boží. A potom jsem si uvědomil, že já se do toho města nehodím, protože jsem velký hříšník. A z třetí strany: Bůh volá do mého srdce stále: „Čas navrátit se, Dominiku!“ A obrácení to není nikdy jednorázový akt, protože jsi stále na cestě poznávání svojí hříšnosti …a je to větší důvěra v boží odpuštění. To je rozpálení se boží milostí k Bohu, že silou té lásky Bůh bude pálit každý hřích. Jde o to, abychom došli do toho momentu, abychom se celým srdcem chránili zlého a nenáviděli i ten nejmenší hřích. A potom také budeme toužit, abychom vynahrazovali a konali pokání za každý hřích, kterými jsme ranili lásku Boha. 

Každý hřích, to je zrada Boha. Už ve Starém zákoně v knize Ozeáš On ukazuje, jak nás velmi miluje. I to je láska mezi ženichem a nevěstou. A proto každý hřích mezi ženichem a nevěstou je jednoduše zrada, je to zrada manželská. Ti, kteří jsou v manželství a velmi se milují, vědí, jak to velmi bolí, když jeden z manželů zradí toho druhého a svoji lásku vyzná někomu jinému a ne svoji manželce nebo manželovi. To je jen něco malé v porovnání s tím, jak my zrazujeme Boha hříchem. On se cítí jako úplně zrazený manžel. Ale z perspektivy tohoto manžela my můžeme dosvědčovat, jak ho to bolí a jak ho každým hříchem zrazujeme. My když Boha bereme jako někoho vzdáleného tam v nebi a když přicházíme jen tak do kostela a modlíme se ráno večer, abychom si tak uspokojili ten náš každodenní rituál, tak tehdy nerozumíme, co je opravdu hřích. Proto je nám tak jednoduché hřešit, protože si myslíme, že náš hřích se Boha nedotýká. On hovoří v evangeliu, co jste učinili jednomu z mých nejmenších, mě jste učinili. A poslední soud bude soud z lásky. 

Proto naše rekolekce začínáme od tohoto bodu, abychom vešli do tajemství lásky Boha k člověku. Jen tehdy, když pochopíme tu neskutečnou Boží lásku ve světě, budeme chtít tu lásku poznat celým srdcem a tehdy tou stejnou láskou budeme chtít milovat druhého člověka. Velmi důležité je na začátku to, abychom porozuměli, že křesťanství není jen sbírkou nějakých rituálů a modliteb, které je potřeba přednést Bohu. Křesťanství je osobním setkáním s osobou Ježíše Krista, Boha člověka, který nám zjevil svoji lásku v kříži, v zmrtvýchvstání, v seslání Ducha svatého, ve stvoření nás nanovo jako děti boží. 

Jedině z perspektivy vztahu dvou osob - Boha a tebe začíná křesťanství. Když nemám to osobní setkání s Bohem, a nemám to přesvědčení lásky Boha a člověka, nemám to přesvědčení lásky k Bohu a k člověku, nevím, čím je křesťanství. 

Vzpomínám si na kněžské rekolekce, mluvili jsme o lásce boží a mluvili jsme také, že kněz má být mistrem v lásce, takové boží lásky. V tom momentě někdo přerušil tuto konferenci, takový starý kněz - řeholník, zdvihl ruku a zeptal se, zda může něco povědět. Jiní kněží ho poprosili, aby nepřerušoval konferenci, protože je debata na jiné téma, ale kněz, který vedl konferenci, mu to dovolil a řekl: Můžete povědět, co chcete říci.“ a ten starý kněz, měl okolo 80 roků, se postavil doprostřed kostela, otočil se ke všem kněžím a řekl: „V mém řádě jsem považován za takový vzor tohoto řádu, nepamatuji si, že bych někdy porušil regule řádu.“. Podívali jsme se s takovým pohoršením na toho řeholníka. Proč to ten kněz hovoří? Co se tím chce chválit? A když přestal hovořit ty litanie, jakým je svatým řeholníkem, bylo ticho. Všichni jsme se na něho podívali a starý řeholník začal plakat. Když se utišil, povídal jen jednu větu: „Jsem považovaný za svatého v tomto řádě. Ještě jednou opakuji, že jsem neporušil ani nepřekročil regule tohoto řádu, ale já jsem nikdy nikoho opravdu nemiloval!“ A znovu se rozplakal. 

Můžeme být denně na mši svaté a modlit se denně i tři růžence, postit se o chlebu a vodě dvakrát do týdne, každý den číst Bibli a nikdy skutečně nemusíme milovat… ani Boha ani člověka. To je jedna z největší tragédie evangelia. Víte, že Ježíše nejvíce znervózňovali nejvíc nábožní lidé. Farizeji, kteří byli učení v písmech, kněží, kteří se pětkrát denně museli modlit, dvakrát do týdně se museli postit o chlebu a vodě. Oni každý den museli studovat Písmo a učit se ho zpaměti. Přešli 613 předpisů židovského práva. Celé své žití zasvětili, aby hlásali Boha lidem. A když ten Bůh přišel do jejich života, oni ho nepoznali. Odhodili ho, nenáviděli ho a na konci ho úplně zabili. Boha zabili ti, kteří byli od něho, tehdy v tom čase nejnáboženštější lidé. Ten Bůh byl tak úplně jiný od toho, co si oni představovali nebo co si mysleli, že je, že ho nerozpoznali a úplně ho odhodili jako heretika A proč se to stalo? Kde byl ten problém? Proč tito moudří lidé zabili Boha? Proč tito lidé, kteří každý den poznávali Boha, ho nerozpoznali, když přišel do jejich života? Všechno je takovou otázkou, když nám chybí poznání boží lásky. 

Proto každé rekolekce nejsou časem, ve kterém se budu modlit o jeden desátek růžence, ale mám poznat boží lásku, která mě tak zachvátí, abych udělal všechno proto, abych změnil svůj život, abych ji mohl poznat a dát za ni i svůj život. Když bychom poznali tajemství eucharistie, tak jak říkala sv. Terezie z Avily, pořádkové služby policie by nestíhali směrovat ty auta před kostelem. Takový by byl nával lidí na mši svatou. 

Všechno je svázané s problémem, že my neznáme boží lásku. A proto může být velmi šokující to, co hovoří Panna Maria v Medžugoriji, že je velmi mnoho lidí, kteří chodí do kostela a jsou nevěřící. A má velmi zajímavou definici, kdo je nevěřící člověk. Hovoří, že nevěřící člověk, je člověk, který nepoznal boží lásku, protože to je úplně nemožné poznat boží lásku a být takový lhostejný. Je nemožné poznat boží lásku a koncentrovat se jen na to, abychom plnili svoje závazky náboženského života. Kdybychom se hypoteticky zeptali Adama a Evy, kdyby tady dnes byli na mši a ještě neudělali ten první hřích, pověděli by, že Bůh je pro nás vším. Je smyslem a cílem našeho života, jeho láskou dýcháme, náš zrak je jen v něm, on nám dá pocit bezpečí a smysl našeho života, Bůh je pro nás vším, bez něho náš život nemá žádný smysl. 

Po prvním hříchu se stala hrozná věc. Tu je černá díra – v srdci. Ztratili jsme kontakt s Bohem. Každý hřích, který je odrazem tohoto prvního hříchu, způsobuje, že my v té černé díře necítíme boží lásku. A my tehdy zkoušíme to zastoupit nějakými náboženskými rituály, kterými bychom si chtěli zasloužit nebe, abychom se tam po smrti dostali. Farizeové, kteří byli učení v Písmě, o kterých jsme mluvili dříve, nerozuměli jednomu z nejdůležitějších přikázání, které dal Bůh člověku. A oni si to přikázání opakovali pětkrát denně, aby se jim dostalo do hlavy Samozřejmě, že se jim to dostalo do hlavy, ale ne do jejich srdce. 

Jak zní to nejdůležitější přikázání? Budeš milovat Boha svého celým svým srdcem, celou svojí duší, celou svou myslí a ze všech svých sil! To je smysl našeho života! Do tohoto přikázání jsme byli naprogramováni. Když vystupujeme proti tomuto přikázání, my se ještě více vzdalujeme od tohoto štěstí, které nám Bůh připravil tu na této zemi. A když se vracíme a žijeme podle toho prvního přikázání, začínáme už tu na zemi žít nebe. Tím štěstím, kterým žijí svatí v nebi. 

Satan neustále pracuje na tom, abychom si přestali uvědomovat to nejdůležitější přikázání a více se soustředili v našem náboženském životě na to, abychom si splnili ty náboženské závazky. „Říkal jsem ranní modlitbu? Ano, říkal. Večerní jsem říkal? Říkal. Byl jsem v neděli na mši svaté? Byl. Snědl jsem rybku v pátek namísto masa? Snědl. Šel jsem ke svaté zpovědi, jak nám církev káže? Šel.“ Čili - já jsem úplně v pořádku. Odfajfkované. Bůh už na mě nemůže mít žádné námitky. Dělám vše, co mi kážou. Ale problém je v tom, že když dělám to, co mi kážou, jsem v hloubce srdce úplně nešťastný. A to je problém. A proč jsem nešťastný? Protože nikdy jsem se tak opravdu nerozhodl, abych žil podle prvního nejvážnějšího přikázání. A můžete být i řeholník nebo řeholnice- A navenek velmi vzorovým řeholníkem. Řeholníkem, který si plní všechny závazky řádu a přesto být nešťastným člověkem. A toto je tragédie. 

Byli jste někdy zamilovaní? Kdo z vás byl někdy zamilovaný? Výše, výše ty ruky. :o) Děvčiny, byly jste někdy zamilované? (otec povídá směrem k řeholním sestřičkám) Všechny, že? :o) Dobře, každý z vás byl zamilovaný. Víte jaké to je, když jste zamilovaní? Celý čas žiješ v mysli s tím, koho miluješ. Celý čas na něho myslíš. Nemůžeš spát, protože stále na něho myslíš. Nakonec usneš, ale i tak o něm sníš. Ráno vstaneš a první věc… Napsal nebo nenapsal? Možná, když napíšu, třeba napíše. A co teď děl?. Už vstal nebo ještě ne? :o) Jestli o mě sní nebo ne? Dobře, udělám si snídani, protože jsem hladová, ale nejsem hladná, protože mám „motýly“ v břiše… jaká jsem šťastná. Je, já ani nemusím jíst, protože já žiji láskou. Potom jdeš do práce nebo do školy a možná ani nevíš, kam jdeš, kam jsi nasedl na autobus nebo vlak. A to není podstatné, podstatné je, že miluji a jsem milovaný. Hovoříte se sebou, nemůžete skončit rozhovor, nakonec jste ukončili rozhovor, ale celý čas se díváš na telefon, že možná ještě napíše. Po několika sekundách po rozhovoru a on ještě nenapsal… Co to má znamenat? No, už ve vás začínají pochybnosti. Dobře, zavoláš ještě jednou. Á, má obsazené. S kým asi teď povídá? On je přece povinný volat se mnou… Je zamilovaná.  Znáte to? 

Hovořím o tom proto, že zamilovaní jsou nejblíže tomu prvnímu a nejdůležitějšímu přikázání. Milovat Boha celým srdcem, ze všech svých sil, celou svojí duší a celou svou mocí. A teď moje otázka, kterou se vás zeptám. Máte to tak s Ježíšem? Protože jestli necítíte takovou lásku k Ježíšovi, tak to nejste šťastní lidé. Žijete mimo nejdůležitější přikázání. Žijete mimo štěstí, které Pán Bůh připravil pro vás tady na zemi. Ale povíte možná: „Otče, ale já věřím v Boha.“ Otvírám si Písmo, a co čtu? Že satan taky věří v Boha. Co více, on se třese před jeho velikostí. Ale co z toho, když je v pekle. Co z toho, že satan věří, že Bůh existuje, ale je stále v pekle. Mnoho lidí, kteří říkají: „Já věřím v Boha.“, má peklo ve svém životě, peklo ve svém manželství, peklo ve svých rodinách, peklo ve své práci, všechno se hroutí, jsou nešťastní, hroutí se všechny lásky, přátelství. A cítíš v hloubce svého srdce - já jsem nešťastný člověk… ale věřím v Boha, přesně jako Satan. To nám nic nedá, že věříme v Boha. 

Opravdové obrácení je, když se vrátíme k prvnímu nejdůležitějšímu přikázání. Satan bude pracovat i na našich kněžských srdcích, abychom dělali tu stejnou chybu, jako farizeové. Učili lidi, aby chodili do kostela, aby se modlili ráno a večer, aby se v pátek postili a jedli rybu namísto masa. A my si myslíme, že to je to, o co tu jde. Ale většina lidí, kteří chodí do kostela, bude nešťastná. Budou se jim hroutit manželství. Budou v závislostech – alkoholismu, na drogách. V Polsku je 99% pokřtěných. Když bych se jich zeptal, jestli věří v Boha, tak samozřejmě, že věří v Boha. Většina z nich měla první svaté přijímaní, plnili si svoje náboženské závazky, měli svatbu v kostele, ale jednoduše se jim i tak hroutí život. Proč? Protože neumějí milovat. Proč? Protože nikdy skutečně nepoznali boží lásku. Protože církev je nenaučila poznat boží lásku. Jen si odfajfknu jestli jsem v kostele nebo ne. Jestli chodím na náboženské akce anebo ne. Jestli přijmu kněze či ne. Ale nepoznal jsem boží lásku. Milovat Boha celým svým srdcem, ze všech sil, z celé duše a z celé své moci. 

A proto tento čas rekolekcí, to je čas, který je časem vylití boží lásky na každého, který bude přítomný tady na rekolekcích.

V našem salesiánském řádě je tzv. cvičení dobré smrti. Jeden den v měsíci prožíváme tak, jako by to byl poslední den našeho života, po kterém zemřeme. Takže ráno vstáváme. Slavíme eucharistii tak, jako by to byla poslední mše svatá v našem životě. Jdeme ke zpovědi a zpovídáme se tak, jako bychom měli dnes večer zemřít. Před Nejsvětější Svátosti Oltářní litujeme všech svých hříchů tak, jako kdyby od této lítosti záleželo na celém mém věčném životě. Potom analyzujeme všechny vztahy, jestli je někdo, koho jsme povinni poprosit o odpuštění, za něco poděkovat, o něco poprosit, poprosit o odpuštění. Žijeme tak, jako kdybychom skutečně večer měli zemřít. A dokonce i náš pokoj uklízíme tak, že kdybychom skutečně tuto noc zemřeli, kdyby nás ráno našli v pokoji mrtvé, aby ti, kteří přijdou do našeho pokoje, nedostali infarkt :o). 

Don Bosko, zakladatel Salesiánů, říkal, že kdo prožívá tento jeden den života v měsíci, jako kdyby byl jeho poslední, nemůže být odsouzen. Ženy, kdybyste věděly, že dnes večer zemřete, že je to poslední den vašeho života, jak byste se dnes večer dívaly na svého manžela? Jak bys s ním mluvila? Možná, že máte spolu poslední dny velmi těžké, ani spolu nemluvíte a jednoduše už se nemůžeš na něho podívat, jaký je egoista… lenivý, stále tě zraňuje chybějící láskou. Ale kdybys věděla, že on nebo ty dnes v noci zemřeš, chtěla bys mít v srdci to, co teď k němu cítíš a tak se s ním rozloučit? Zda bys přemohla to, co cítíš v srdci, tu nenávist. Řekla bys: „To je poslední den mého života a já nechci mít ten pocit, chci ti všechno odpustit, za všechno odprosit.“ Muži, kdyby to byl poslední den tvého života, jak by ses podíval na svoji ženu, když se ráno vzbudíš poslední den tvého života? Jak by sis ji přitulil? Jakou bys jí udělal snídani? Seděl bys hodiny před televizorem a díval se na zápasy? Seděl bys u internetu na facebooku, hodiny se díval to, co tam píšou? Říkal si: „Ještě hodinku a umřu, tak ještě hodinku se podívám, co je na facebooku.“? Jak bys strávil ten poslední den se svoji ženou, kdybys měl dnes v noci zemřít? 

Dlouhé roky nám velicí světci dávali návody na to, jak být svatý. Žij tak, jako kdyby každý den byl tvým posledním na tomto světě. Potom už se nedíváš na pocity, které máš v srdci. Nerozmýšlíš nad tím, jestli to zavinil ten či ten, nebo jestli ti někdo ukřivdil. Ale vybíráš si to nejkrásnější, co je možné. Děláš ty nejkrásnější a nejlepší rozhodnutí tohoto dne. Dáváš celé své srdce Bohu i druhému člověku. A toto je velká škola světců. 

Blahoslavený Karel de Fuco mluvil ještě radikálněji. Žij tak, jako kdybys dnes večer měl zemřít mučednickou smrtí. V jeho životě se to i splnilo. Byl podřezaný muslimem. A můžeme říct, že každý den se na to připravoval. Kdybys dnes měl zemřít mučednickou smrtí, jak by ses dnes modlil? Jak bys dnes přijal svaté přijímání? Chtěl bys dnes večer sedět před televizorem a dívat se na svoje oblíbené seriály? Nebo by ses chtěl celým svým srdcem sjednotit s Ježíšem, protože dnes večer za něho umíráš?

Povídám vám to proto, že toto je nejjednodušší cesta ke svatosti. Žij tak, jako bys měl dnes večer zemřít. A já vás vyzývám, abyste šli do těchto rekolekcí s touto myšlenkou, že to můžou být poslední rekolekce ve tvém životě a od toho, jak je prožiješ, bude záležet tvoje vykoupení nebo odsouzení. 

Před určitým časem mi zavolala jedna maminka. „Chci vás, otče, poprosit, můžete promluvit s mým synem?“ Měl okolo 22 roků. Porušoval úplně všechno, obchodoval s narkotiky. Stal se zlodějem. Matka plakala, modlila se za něho, ale jeho to vůbec nezajímalo. „Jestli s ním, otče, můžete promluvit, jen krátký rozhovor.“ Tak Bůh dal, že jsme se na chvíli střetli a já jsem s ním hovořil. Takový dost nabitý chlapec. Lysý jako… tady překladatel :o), potetovaný. Ptám se ho tak, jak se vás ptám dnes večer: „Kdybys dnes večer měl zemřít, jak se postavíš před Boha? Když ti Bůh ukáže slzy tvé mámy, budeš se cítit dobře? Když uvidíš, kolik lidí jsi zranil ve svém životě? Budeš se cítit dobře?“ Díval se na mě a smál se. Věděl jsem, že už nejsem schopný s ním nic udělat. Já jsem se jen v srdci modlil. Oddal jsem ho Panně Marii a tak se skončil náš rozhovor. Po týdnu mi jeho matka volá zpět. Pláče do telefonu. Otče, včera večer jel můj syn na diskotéku na motorce, dostal smyk a na místě byl mrtvý. Vzpomínám si na ten křik jeho mámy. „Prosím, otče, prosím, povězte mi, jestli je můj syn v pekle.“ „Já nevím. Já nejsem Bůh. Ale vím jedno, Bůh mu dal týden času na to, aby se obrátil.“ 

Kolik dá tobě? Kolik dá mi? Víš o tom? Protože já ne. To může být poslední mše svatá v našem životě. Toto můžou být poslední rekolekce v našem životě, od kterých bude záležet naše vykoupení nebo věčná záhuba. Přemýšlejte o tom a tak přicházejte na tyto rekolekce, jako kdyby to měly být poslední rekolekce ve vašem životě, od kterých bude záležet tvoje vykoupení nebo zatracení. Protože odkud víš, že to opravdu nebudou poslední rekolekce?

Další katechezi někdy příště :o)