Je ráno a já se probouzím jako již tradičně s tím hnusným pocitem "divna". Nedá se to popsat. Moje nohy mi nezapomenou dát najevo, že je pořád mám. Obstarávám děti a přestože jsem spala celou noc, cítím se jako vždy unavená. Po snídani chvíli funguji a po deváté hodině padám na pohovku, protože už nemůžu. A tak je to celý den. Den co den, každý týden, již několikátý měsíc. Bezpočet proležených hodin. Od rána vyhlížím večer a žiji tak nějak ze dne na den, nemám plány do dalších dní a jen čekám, kdy začnu žít normálně. Jedeme v těch zajetých kolejích už celých osm měsíců... jen teď ještě s větší náloží na zádech. Někdy mám pocit, že se jednoho rána probudím, všechno bude jako dřív, a že tohle všechno byl jen sen. 

Když jsem psala poslední článek, doufala jsem, že ten příští bude ve stylu "konec dobrý, všechno dobré". Ne, není to tak. Jen na ten den, kdy ten článek budu psát, se stále těším.

Operace proběhla dobře, "cysta", která tlačila na míchu a s níž se lékaři ještě nesetkali, je pryč. Před operací jsem byla klidná a vyrovnaná, jako zdravotní sestra jsem byla spíše zvědavá, jaké to je... být v nemocnici jako pacient a navíc jako operant. Moc jsem se nezaobírala předem tím, jak náročné to první dny bude. Bylo. Všechny ty flexily a hadičky, injekce opiátů, "ponarkózová poblbanost", neschopnost a odkázanost na pomoc druhého, tak jak ji znám... jen z druhé strany. Ta bolest byla veliká. Mezi lopatkami mám 13,5 centimetrovou jizvu, takže jakýkoliv pohyb rukama a otáčení se na boky pro mě bylo masakrální. A pak vstávání z lůžka a ulehání zpět. A do toho ty nohy. Ale zvládla jsem to. 

Jen jsem se nemohla ubránit pocitu zklamání, když jsem zjistila, že... ty nohy... je to prostě stejné.. nebo velmi podobné. Vkládala jsem do té operace naději, že to pomůže hned, i když jsem věděla, že nemusí... to jsem si však nepřipouštěla. Doktoři se mě hned ptali, jak nohy... "Hm, může to trvat týdny až měsíce, podle toho, jak se ta mícha z toho vzpamatuje... za čtyři až pět měsíců si řekneme více..." Tato slova mi znějí v uších pořád. Bylo to pro mě těžké prostě znovu se zvednout, vzít tu tíhu a jít... a na víc ty záda. Je ještě brzo, dělat nějaké závěry, a i když se mi někdy do myšlenek dere vlna pesimismu, vím, že to chce čas. Když mě Pán Bůh zkoušel v trpělivosti před operací, bude trénovat moji trpělivost a důvěru dále... naděje, kterou jsem vkládala do dne operace se odkládá na dobu neurčitou.

Dny plynou, záda se hojí a i když to ještě dlouho nebude ono, postupně se dávají do pořádku. Když jsem přijela domů, děti se na mě vrhly a moc mi nedaly možnost být práce neschopná. Velice rychle mě vrátily do vyjetých kolejí matky. Jen ty nohy mi nedají... jsem unavená a nezbývá mi síla na nějaké činnosti navíc.

Už bych tak moc chtěla začít vysazovat léky na neuropatickou bolest, které ty bolesti alespoň zmírňují, ale jen ten pocit, že vysadím jeden ze čtyř léků, a bolesti budou horší, mi nedá to udělat... já už prostě nechci jít zpět. Alespoň jsem si na půl snížila antidepresiva, která mi velmi pomohla snášet bolesti a brnění (to je pro mě velké téma na samostatný článek) a zatím dobrý.

A tak říkám svojí míše: "Míšo, doprčic, vzpamatuj se!"

Současná situace a s ní vyhlášení omezeného pohybu lidí můj život nijak nezměnila. V pomyslné karanténě pobývám nedobrovolně už od srpna loňského roku. Takže mám natrénováno a z toho, že jsem tu doma zavřená se po tak dlouhé době v izolaci už fakt hroutit nehodlám. Jen mě trošku mrzí, že ani ty blbé roušky nejsem schopná šít a být tak aspoň k něčemu užitečná.

Často mi kolují v hlavě nejrůznější otázky... Jak dlouho ještě?...nebo jestli vůbec někdy? Ptám se po smyslu toho všeho. A věřím, že to nějaký smysl má. Třetí dítko se u nás odkládá na neurčito... možná na nikdy. Zvládnu děti vodit či vozit do školky? Budu schopna se přestěhovat do našeho nového domku, kam bychom se do roka mohli přestěhovat a fungovat bez pomoci prarodičů? A co letošní zahrádkářská sezóna? Za oknem už mi rostou papriky a rajčata... a do konce dubna bych ráda zasela venku... Zvládnu to? Až se znovu začnou slavit mše svaté ve společenství věřících v kostele, budu se moci i já účastnit? To tady jako budu sociálně izolovaná napořád? A co když mě čeká invalidní důchod? Těch otázek je tolik... snažím se důvěřovat, věřit, neřešit, odevzdávat, žít... tady a teď, ale někdy je to sakra těžké.

Hodně lidí se za mě modlilo a i teď mě často nechávají známí pozdravovat a vzkazují, že na mě myslí. Také zde jsem v minulém článku prosila o modlitbu a tímto vám chci za ni poděkovat.

Možná jsou tyto řádky až moc negativní, možná jen potřebuji to těžké ze sebe vypsat ven, aby ve mně mohla zůstat ta naděje v to, že jednou bude líp.