Chtěla bych napsat o tom, jak jsem dostala facku od Boha… ale takovou tu hezkou, povzbudivou…

Jsem nemocná. Ano, musím si už na to jaksi zvyknout. Trvá to už hodně dlouhou. Co do polknutých prášku bych se mohla srovnávat s dosti nemocným seniorem. Prožila jsem za tu dobu hodně těžkého a vždy jsem se to snažila nějak unést, zvládnou, obětovat. Ale poslední týdny mi někdy dochází trpělivost. Trpělivost ne tak s nemocí, na to už jsem si nějak zvykla, ale se zdravotnictvím. Čekání, čekání a čekání. Neskutečné, těžké a dlouhé. Momentálně už měsíc a půl čekám na termín operace, která by mé od jara trvající zdravotní potíže, spojené s dosti velkými bolestmi, vyřešila… A dnes už jsem opravdu naštvaná… Ne, pojďme si říct pravdu. Jsem nasr***. Pan docent není schopen dát mi jeden blbý datum. Protože prostě doktoři toho mají hodně a není čas. Znám to, pracovala jsem ve zdravotnictví dost dlouho… teď to zažívám z druhé strany. Ani ten pátý prášek od bolesti za den (opiát), který jsem si nechala připsat, nezabírá. Mám bolesti, jsem unavená, potřebuju hodně ležet, děti mi tu skáčou po hlavě, nemůžu s nimi chodit ven, vařit, ani dělat kdovíjaké aktivity. A tak tu přežíváme už pátý měsíc. O to více děti zlobí, vymýšlí, zkouší a já pak svůj vztek přenáším na ně. Dnes volám své neuroložce. Ani čtvrtý pokus mi nezvedá, asi má dovolenou. Volám přímo na neurochirurgii, také nic. Dobře, Pane Bože, má to tak být. Přežijeme do večera, děti usínají, manžel je na noční, užívám si chvíle jen pro sebe, balím poslední dárky a opět marním čas na internetu, abych na chvíli utekla od reality. Je něco před desátou večer, jdu spát. Ale přece mi to nedá, je advent a měla bych si alespoň něco přečíst z bible. Dobře, Pane Bože, přemáhám se, v „Průvodci adventem“, nacházím, jaké je čtení na dnešní den. Otvírám Izaijáše, 40,25-31:

 

Ke komu mě chcete připodobnit, aby mi byl roven?“ praví Svatý. „K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno? “ Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna.Proč říkáš, Jákobe, proč, Izraeli, mluvíš takto: „Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo?“Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze.On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému.Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají.Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.

 

Hm, tak to sedí, nemám slov. Nacházím povzbuzení do své situace. Otvírám Žalm 103, 1-10:

 

Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním, po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla. Hospodin zjednává spravedlnost a právo všem utlačeným. Dal poznat své cesty Mojžíšovi, synům Izraele svoje skutky. Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně. Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí.

 

Wow, padá mi brada… nechápavě zírám a obě čtení pročítám znovu... Pán Bůh na mě nezapomněl, ze všech nemocí mě uzdravuje, vykupuje ze zkázy můj život. Kolikrát myslím právě na to, že ta má nemoc je nutná pro mou duši, pro mou víru, pro moji spásu, že to teď trpím třeba proto, abych nemusela jednou tolik trpět v očistci a vůbec, abych se tam do toho nebe dostala…

 

Otvírám evangelium na dnešní den a už když to listuji tak mi začíná docházet, že to bude úryvek, který jsem četla před dvěma dny a který mě praštil do očí, protože byl tak zrovna pro mě… Mt 12, 28-30:

 

Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. Což může někdo vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže dříve toho siláka nespoutá? Pak teprve vyloupí jeho dům. Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.

 

Znovu se zamýšlím nad těmito slovy, jde tady především o duši. Ten zlý to zkouší… a nepůjde na to rovnou, ale bude obcházet a chytat na maličkostech, až si nás získá a proto musíme být ve střehu…

Dnes večer jsem dostala pohlazení z nebe od Boha, mám pocit, že to čtení bylo na dnešek naplánováno jen kvůli mně. Ve vnitřní tichosti jdu spát.

 

Až teď druhý den, kdy mé pocity naštvání dále trvají, při psaní těchto řádků zjišťuji, že jsem to včera nalistovala o kapitolu vedle a tak dnes to listuji už dobře a znovu nacházím slova povzbuzení (Mt 11, 28-30):

Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“

 

Takových těch malých nenápadných Božích doteku jsem ve své nemoci objevila už více a je to pro mě vždy potvrzení, že Pán Bůh o mně ví a že je v tom se mnou. A tak vzhůru do dalších týdnů bolestí a únavy. Věřím, že snad jednou bude líp.