Jsem máma. Až mě z toho mrazí, když píšu tuto větu. I když je ten malý tvor ještě pro mě velkým neznámým, už se prostě máme. A máme se dobře a je nám spolu fajn a těšíme se na sebe. Sedí si pěkně na zadečku, občas na mě ručku vystrčí a já mu po dnešní kontrole začínám domlouvat, ať se pěkně otočí hlavou dolů, dokud je ještě čas.

    Na den matek dával pan farář u nás v kostele každé mamince kytičku. Dostala jsem také. Bylo to pro mě dojemné. Měla jsem na krajíčku… že i já… a s trochou hrdosti a trochou studu (někteří se to touto květinou teprve dověděli) jsem si ji po mši svaté odnášela domů. Vydržela mi dělat radost ve váze dlouho.

    Jak byl pro mě ten čas na začátku hrozně dlouhý a nepředstavitelný, najednou se převaluje jeden týden přes druhý a já je skoro už ani nestíhám počítat, rychle se to blíží a všechny činnosti, které jsem měla naplánované, už možná ani nestihnu. S příchodem jara se čas nějak zrychlil a tak už pomalu finišuju, co se příprav týče, i když je ještě relativní čas.

    Je to pro mě opravdu obrovský dar, to, že můžu pro své dítě chystat peřinky, pléct svetýrek, žehlit plenky, prát dupačky, košilky a bodyčka, háčkovat deku či chystat kočárek a postýlku. Vím, že každému to není dáno, tak si toho nesmírně vážím. Až mám najednou strach, že to nezvládnu. Tolik zodpovědnosti, takový velký úkol. Tolik mi Pán Bůh důvěřuje, že to zvládnu. A tak si dodávám odvahy a říkám si, že to prostě zvládnu. Musím.

A jako dnes na svátek Navštívení Panny Marie se četlo v kostele, tak i

má duše velebí Pána, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici …

veliké věci mi učinil …

a dále

jak jsem si zasloužila, že …

     Dočetla jsem moc pěknou knížku o životě řeholní sestry – Těšitelky Srdce Ježíšova – sestry Anežky komtesy Františky Coudenhove-Hourichs. Tato věta na konci jejího života mě zaujala:

    „Nebojím se toho (konce), jenom mě mrzí, že jsem ty roky mohla lépe využít. Víte, drahá sestro, člověk si myslí, že ten život je něco, co teprve přijde, stále na něco velkého čeká a najednou zjistí, že už je to celé za ním… nic velkého nepřišlo a je mu najednou líto, že se víc nevložil do těch drobností, které mohl vykonat. Ani žádné velké kříže, na které člověk snad myslí, když se Bohu zasvěcuje, jen takové nepříjemnosti a mrzutosti, o čem si ani nepomyslíte, že by to mohlo být ono.“

Někdy mi opravdu přijde, že lidé hledají v životě něco velkého a odsunují ty důležité věci a životní úkoly na někdy jindy, až... dostudují... docestují... nabudou zkušeností a praxe... užijí mládí... a ty krásné a možná podstatné věci jim unikají...

A tak žijme svůj život naplno, každý den, každou maličkost, každou všednost a obyčejnost, každý okamžik…

Na závěr něco málo z mých radostí:

V minulých týdnech jsem konečně dokončila druhou deku. Mám z ní pochopitelně radost. Ta první je zde.

 

Na schodišti mi po roku konečně visí zarámované obrázky (vyšité už dva roky). Když jsem na nich pracovala, tolik jsem snila o tom, že jednou budou zdobit můj nový domov… a tak se mi moc líbí, jak tam visí :o)

 

A ještě jeden výtvor: uháčkovaný obal na foťák…

 

Mějte všichni pěkné a naplno prožité dny