Člověk je tvor společenský. Prožívám to teď na vlastní kůži. Ač se považuji za introverta a navázat důvěrnější kontakt nebo vztah mi poněkud trvá (i když práce mě v tomto hodně změnila), byla jsem zvyklá na téměř denní kontakt s větším množstvím lidí. Znáte to… v práci totální babinec… co nevím, druhé nepovím… dny s klidnou a vtipnou atmosférou nebo naopak s atmosférou napjatou a vyčerpanou… pěkné rozhovory s lidmi na nemocničních lůžcích nebo nervydrásající situace s pacienty či jejich rodinami… To pak je člověk rád, že se na jeden, dva, tři … dny zavře doma a nevidí nikoho, snad kromě pár minut se svými nejbližšími a toužebně očekává alespoň týden dovolené, po které se nakonec znovu rád vrací mezi lidi.

    Jsem už třetí měsíc doma. Situace a podmínky v zaměstnání mi nedovolují práci vykonávat, tudíž jsem „vězněm“ ve svém domově, propadající se do smutků sociální izolovanosti. Sama bych tomu nevěřila, ale opravdu na mě dopadá to, že se nepotkávám s lidmi, že nepracuji, že dny jsou tak monotónní až fádní. V průběhu třičtvrtě roku je to vlastně již měsíc pátý, co můžu vystrčit paty z domu pouze v hodiny stanovené. I když se snažím se stále s někým setkávat, navštěvovat, chodit do kostela, jezdit k rodičům a podobně, lidi mi neuvěřitelně chybí. Poznávám, jak byla práce pro mě naplňující a důležitá. Přede mnou je ještě těch měsíců několik. Pak se situace a hlavně má role, dá-li Pán, změní…

   Dnes jsem si vyrazila do města. Navštívila jsem obchodňák jednoho nejmenovaného obchodního řetězce, pěkná písnička z tamního rádia mi dodala kousek nálady a já si s rytmickým pohupováním trajdala s vozíkem po obchodu… a vůbec promenádování a kochání se mezi regály přes jeho nebezpečnost, co se týká mé peněženky, někdy miluju… Navštívila jsem svoji babičku a stavila se na tři hoďky za holkama v práci. Nachystala jsem jim dvě „kapajdy“, „natáhla“ tři injekce, pomohla rozdat léky, nachystat odběry na další den, ubezpečila jsem se, že se stále orientuji v odborných výrazech, lécích či jiných „internostech“ jako je třeba křivka ekg, vypila s nima kafe a prostě a hlavně jen tak pokecala. Po chodbě se již snad tradičně procházel zmatený děda, z pokoje volala jedna babuška, chodbou se nesl typický odér, každou chvíli zazvonil telefon, k večeru přišel zmatený děda číslo dvě, vysvlečený do trenýrek a já byla zase ve svém živlu… a taky… připadala jsem si zas chvíli užitečná. Byla jsem s lidmi, mezi lidmi, zapomněla na kus své samoty, byla jsem ve víru své milované práce… Cítím se alespoň trochu „nabitá“… počítám, tam maximálně do zítřka :o)

   Často teď myslívám na opuštěné lidi… ať už staré či mladé, vězně či lidi na úřadu práce, nebo třeba osamělé kněze a podobně… je to opravdu těžké.

   A tak po delším váhání (mám pocit, že to přeci nikoho nemůže zajímat a také divné pocity ze sdílení se na internetu) oživuji svůj blog… trošku jako lék na moje splíny… budu tu sdílet nejen své radosti z mých výrobků, kterými trávím svůj čas – háčkování, pletení, šití, pletení košíků… Moc toho není, ale alespoň to málo. Různé blogy byly a jsou pro mě inspirací. Třeba to moje psaní pro někoho také bude… A když ne, tak to snad pomůže alespoň mě…